Malovaný kraj

Vysoké boty zvané čižmy, s lesklými podkůvkami, jsou dodnes důležitou součástí lidového kroje na Podluží. I když podstupem času levnější tovární produkce vytlačila ručně šité boty z každodenního života, ty zůstávají a obouvají se též v současnosti - pravidelně je nosí jen starší ženy v neděli a na svátky do kostela, dále mladí i starší na hody, krojové plesy a různé národopisné slavnosti a akce.

Do druhé světové války bylo téměř v každé obci na Podluží několi čižmářů; významnými centry byla zejména Moravská Nová Ves a Lanžhot. V prvně jmenované obci měl za předmnichovské republiky dílnu např. čižmářský mistr Josef Hřebačka (roč. 1905), zaměstnávající i pět pomocníků. Ten za více než čtyřicet let své práce obouval do krojové obuvi jak celou dolní část Podluží, tak po příchodu do Charvátské Nové Vsi (v padesátých letech) i chasu z Poštorné, Hlohovce, Staré Břeclavi a Ladné. Šil krovojovou obuv pro oba známé břeclavské soubory Břeclavan a Podlužan, největší zakázkou však bylo zhotovení 60 párů holinek a žižek pro západoslovenský soubor Skaličák. Svoji činnost ukončil v roce 1972, kdy byla v Charvátské Nové Vsi pobočka podniku SNAHA - výroba krojové obuvi zrušena.

Pomyslnou štafetu čižmářského mistrovství na Podluží dne drží jen dva poslední klasičtí zhotovitelé krojové obuvi, a to Josef Janulík z Josefova na severním Podluží a především František Tureček z Kostic, jehož práce můžeme najít v rámci celého regionu i sousedního Kyjovska a hanáckého Slovácka.

František Tureček (21.10.1928) se narodil v Tvrdonicích do sedlácké rodiny jako nejmladší ze tří bratrů. Zatímco oba starší se dali na studia, on "mosel zostat domav hospodářství u polnosti, než sa oženil, tak už to bývalo". K ševcovině nepřišel náhodou, od malička často pobýval u dědečka z matčiny strany - kostického čižmáře Františka Blažeje - a právě na jeho stroji dodnes šije obuv, neboť moderní elektrické stroje mu nevyhovují. No a ševcem byl i jeho otec Jan (roč. 1903), a jak pan František dodává, často slýchával devčata v obci pochvalně říkat, že "ty boty mosí byt od Turečka". Po vychození osmi obecních tříd se tři roky učil na obuvník v Pokračovací škole v Hodoníně, ale dramatické válečné události učení stěžovaly - škoa byla koncem války vybombardována, a tak výuční zkoušky dělal nakonec v Kloboukách u Brna. Praxi samozřejmě absolvoval u svého otce. Vojnu prožil coby nespolehlivý u legendárních černých baronů a od roku 1954 až do svého důchodu pracoval v Břeclavi jako mistr výroby SNAHY Brno.

Hluboký zájem o folklor a rodinné prostředí přivedlo Františka Turečka i ke zhotování krojové obuvi, čemuž se věnoval po práci a hlavně o víkendech. Počátkem 60. let minulého století se po vykonání odborného přezkoušení stal pracovníkem Ústředí umělecké výroby, kde působil až do zániku této organizace. Zmíněnou práci si musel téměř vyvzdorovat ve svém hlavním zaměstnání, jedenkráte do měsíce přebíral nový materiál, účotval vydělané finandce a dnes bez hořkosti na nízké ohodnocení, které mu zůstávalo.

Pan Tureček marně počítá, kolik párů krojové obuvi již celkem zhotovil, v 70. a 80. letech prý delal tak kolem stovky za rok. Tenkrát dělal i velké zakázky pro různé dechovky, mužácké sbory, folklorní soubory, a to nejen pro oblast Podluží. Když spolu dáváme dohromady národopisné oblasti,, kam obuv dodával, zjistíme, že v Turečkových žižmách chodili a dodnes chodí muzikanti, tanečníci i krojovaná ve Velké nad Veličkou, Rýmařově, Uherském Hradišti, Polešovicích, Vnorovech, Mutěnicích, Hovoranech, Dolních Dunajovicích, Znojmě, Mikulově, na Kyjovsku, ale nejvíce samozřejmě na rodném Podluží a v sousedním hanáckém Slovácku. Malé dětské čižmičky od něj navíc každoročně ostaávají nejlepší verbíři na národopisných slavnostech ve Strážnici a Tvrdonicích, občas šije boty i do tomboly na krojované plesy a své čižmářské umění několikrát předváděl rovněž ve Zlíně na oslavách patrona ševců sv. Kryštofa (sv. má 25. října)

Zajímavou skutečností je, že zatímco dříve poměř zhotovených mužských a ženských čižem byl zhruba vyrovananý, v současnosti žřetelně převažují zakázky na mužskou obuv a i k opravě mu nosí většinou chlapecké čižmy ke slavnostním krojům. Zato tradiční vzory a uchování odlišnosti jednotlivých obcí na Podluží zůstávají alespoň u obuvi (na rozdíl od ostatních krojových součástí) téměř nezměněné. Když se porozhlédneme po dílně pana Turečka a zaměříme se jen na vystavené čižmy z nejjižnějšího cípu Slovácka, můžeme přesně ukázat na typické lanžhotské s vyšitými "obrácenými béčky", tam, kde jsou naopak vyšita barevný(červeným, žlutým , zelených, bílým) hedvábím podlužácká srdíčka, jde jistě o čižmy z Tvrdonic, Kostic či Hrušek a čistě žlutá výšivka označuje boty ze Staré Břeclavi. Všechny spojuje hlavní ozdoba - tradiční hedvábný střapec, symbol mládeneckého obutí, a byť pan Tureček nekolikrát zhotovoval i červené, šlo prý o dobovou záležitost. Ostatně móda se nepartně projevuje též v siluetě podkoviček, ty současné chtějí mládenci výraznější, kóničtější a potažené mosazí, zkrátka na efekt.

Pokud si chcete přečíst o obuvníkovi a nositeli lidové tradice z Josefova, Jožkovi Janulíkovi, článek naleznete v roce 2005.