Nový Život

Odjakživa byl život na Podluží, ostatně jako ve všech venkovských regionech spjat s přírodou. Rostliny rostoucí planě na lukách, tak i hospodyněmi pěstované v zahrádkách a v humnech, se staly hlavní inspirací pro vývoj podlužáckého ornamentu. Uplatňoval se na lidové výšivce, malovaném nábytku a žudrech, keramice, kraslicích.

Nebylo snad na Podluží jediné dědiny, v níž by se dříve nepěstoval rozmarýn, jedna z nejrozšířenějších rostlin ve folkloru. Byla k nám dovezena ve středověku jako ochranný prostředek proti moru, v době velkého rozšíření této obávané nemoci. Její původní vlastní jsou skalnatá úbočí okolo Středozemního moře, slunná Itálie a teplejší oblasti Švýcarska, kde dosud žije divoce a dosahuje výšky kolem dvou metrů. Známa byla již starým Římanům, jimž sloužila k výrobě vonných mastí, balzámů, vodiček a olejů, neboť její listy mají kafrovitou vůni a obsahují četné éterické oleje a vonné silice. Podobně jako v jižní Evropě i naše hospodyňky se jí naučili používat při přípravě masitých jídel a marinád. Hlavní využití však našel rozmarýn v lidové symbolice. Když pominuly středověké morové rány, hojně používaná bylina našla uplatnění v pohřební výzdobě hlavně pro pohřeb šohajů jako symbol jejich mládenectví, neboť snítku rozmarýnu coby důkaz lásky do své milé si vkládali za klobouk jenom svobodní mládenci. Dívky a ženy si však rozmarýn pěstovali za okny v květináči, nebo v zahrádkách i pro svatební účely. Jeho snítky zdobili hostinu, sváteční oděv svatebčanů, zejména ženicha, rozmarýnové větvičky v počtu čtyř měl posazené v guláči vedle toček, také staršího mládence a nevěsty, ta měla rozmarýnový věnec obtočený kolem slavnostní bílé šatky. Rozmarýn jako symbol nevinnosti zastupovala i myrta obecná, rovněž pěstovaná hospodyněmi jako oblíbená bylinka. Přišla do našich zeměpisných šířek z teplých krajů Afriky a Asie. Panenské věnečky z ní uvité si dávala k prvnímu přijímání mladá děvčátka, taktéž například slavnosti Božího těla se bez nich neobešly. Jakýmsi protivníkem rozmarýnu, co se týče úspěšnosti u dívek byl bytel metlovitý, lidově zvaný nechrašč. Kdo z chlapců neměl frajárku, nesměl si za guláč dát snítku rozmarýnu, zdobil se právě jen výše zmíněnou rostlinou, a pak býval často předmětem posměchu mladých i starých. Ale funkce této domácí keřovité rostliny s lodyhou přes metr vysokou byla i jiná. Hospodyně si z ní zhotovovaly metly a touto nechraščovou metlou zametaly podlahy světnic z udusané hlíny, posypané červeným pískem a kropené do ornamentu vodou z hrnečku „poléváčku“. V plné kráse se rostliny, obklopující obydlí naších předků, objevili jako inspirace výrazného podlužáckého ornamentu především na výšivce slavnostního kroje pro svobodné. Batistové i molové fěrtochy, canglové zástěry, obojky, tacle, šňůrky a chlapecké košile zdobila ručně zhotovovaná výšivka v podobě stylizovaných dubových lístečků, větviček rozmarýnu, tulipánů, aster, karafiátků, slézových i stolistých růží, zvonků, hřebíčků a či jablíček a hroznů.