Nový Život

Do osmdesátých let devatenáctého století měly vesnice na Podluží i celém Slovácku ráz téměř zemědělský, ale během následujících asi čtyřiceti let se tento charakter poměrně rychle mění, přizpůsobuje se překotně se rozvíjející průmyslové době, což lze pozorovat i na kroji, řeči, zvycích i tradicích regionu.

Veliká část obyvatelstva si postupně hledala práci a obživu v průmyslu, nádeničení ve dvorech, lesích, továrnách, začalo docházet i k vystěhování se do zámoří, které však nikdy nebylo tak silné jako v ostatních moravských a českých regionech. Podle dobových údajů na počátku minulého století se na Podluží již více než polovina obyvatel zaměstnávala prací průmyslovou a nádenickou, k níž náležela hlavně práce tovární a pak při dráze. Domkáři a hofeři (podruhové, nájemníci) obdělávali svá políčka po večerech, v čemž jim často museli vydatně pomáhat jejich děti a na výdělek chodili na „tovarech“ na panské nebo do průmyslových závodů břeclavských a hodonínských. Nejvíce jich zaměstnávala Severní dráha císaře Ferdinanda v Břeclavi, a to dva tisíce osob. Z každé podlužácké vesnice našlo obživu (s nástupem 20. století začala dráha významněji zaměstnávat ženy) mnoho obyvatel, i když poměrně velká část se jich živila jen opravnými pracemi na tratích. Zajímavou kapitolou bylo před první světovou válkou četné zaměstnávání lanžhotských mužů ve Vídni na Severním nádraží, kde pracovali při uhlí, které nosívali do lokomotiv. Tito „černí“ spávali v nádražních kasárnách a dojížděli domů do Lanžhota jen na neděli, aby viděli rodinu a nabrali proviant pro příští týden.

Velkým zaměstnavatelem obyvatel na Podluží byl v Břeclavi Kuffnerův cukrovar, Břeclavsko-lipnická rafinerie cukru, lihovar, pivovar, Kafkova továrna na sago a makarony a škrobárna. Do těchto podniků docházeli dělníci ze Staré Břeclavi, Poštorné, Charvátské Nové Vsi, Lanžhota, Kostic, Tvrdonic a Hrušek. V období kampaně míval cukrovar až 800 dělníků, rafinérie 700. K velkým průmyslovým zaměstnavatelům patřila i knížecí cihelna a továrna na dlaždice a šamotové zboží a Schramova továrna na umělá hnojiva (nynější závod Fosfa) v Poštorné.

Zemědělští dělníci pracovali jednak u sedláků, jednak na panských dvorech. Zajímavé je, že nádeníci raději chodili na „tovarych“ do panských závodů, než k sedlákovi, i když tam dostávali je plat bez stravy. Zimní dobou si mnoho chudších rodin vydělávalo v panských lesech. Když vykopali panský dub a nadělali z něho otýpky, dostali odměnou kořen, z něhož si pro svou potřebu nadělali“ krabálky“ na topení. Také bylo dovoleno jako „tovarech“ hrabat listí v panském lese. Z Podluží však zemědělští nádeníci odcházeli na žně, na pole s řepou a do vinohradů i do jiných moravských krajů, zvláště na Hanou, dále do tehdejších Uher a Dolní Rakous. Mnoho místních šohajů a děvčat (zejména z obcí Poštovná, Hlohovec a Charvátská Nová Ves) si našlo nejen sezónní živobytí v příhraničních dolnorakouských obcích, ale až do válečných událostí roku 1914 se tam provdávalo, ženilo či kupovalo grunty. V konečném důsledku tato hospodářská migrace měla za následek nejen udržení, ale i dočasné posílení podlužáckého vlivu na tento region především v nošení kroje, užívání řeči a držení zvyků a tradic.

Celkově však rozvoj průmyslu způsobil, že muži na Podluží začali odkládat pro tuto práci nevhodné krojové oblečení, k němuž se někdy vraceli alespoň ve sváteční dny. U rolníků se kroj udržuje o něco déle, asi do třicátých let minulého století, ale i tady je vidět nezadržitelný postup městského vlivu zejména na kroj pracovní.