Nový Život

Rok 1848 znamenal v životě obyvatel Podluží(podobně jako v celé zemi habsburského mocnářství) výraznou změnu, která se odrazila ve všech jeho aspektech. Byl-li sedlák dříve závislý na vůli své vrchnosti, nyní se stal úplně samostatným zemědělcem. V průběhu druhé poloviny devatenáctého století však dochází k velké sociální diferenciaci na vesnici, Podluží nevyjímaje, a k hierarchicky přísnému členění zemědělců dle velikosti statků a polností, což se odráželo i ve společenském, kulturním, politickém životě. Obyvatelstvo jednotlivých vesnic se dělilo na „usedlé“, což byli buď sedláci mající grunt neboli „místo“ (se 100 měřicemi výsevu), anebo na „podsedníci“ mající asi 25 měřic výsevu, a na chalupníky (hofery). Dokud původní zákoník hájil celistvost gruntu, poddaní nesměli odprodávat části svých usedlostí. Postupně s uvolněním panských zákonů se grunty začaly dělit na lány, půllány, čtvrtlány, a podobně. Dělením se také stalo, že „grunt“, jímž byl původně míněn celý lán, nabyl časem významu jen pro čtvrtlán.

Noví osadníci, chalupníci(hofeři), si mohli stavět své chalupy po stranách na konci dědiny a nikoliv v řadě s usedlými. Kolem svého obydlí měl hofer jen trochu paseky od vrchnosti pronajaté, určený počet dní robotoval na panském a ostatek se živil nádeničinou u sedláků. Postupem času se termín „hofer“ začal používat jen pro podruha nebo nájemníka, který nemá své chalupy ani žádného obydlí, kdežto pro původní hoferky se ustálil název domkář. Sedláci byli také časem nuceni prodávat domkářům kusy polí, vinohradů i humen, nezřídka též docházelo k situaci, že hospodář zadlužil či propil svůj statek a rodina odcházela do domku, takže starousedlý selský stav postupně ubýval a naopak přibývalo drobných rolníků, kteří ke konci devatenáctého století tvořili většinu obyvatel vesnice.

Svým charakterem byly obce regionu Podluží vždy předurčeny k polnímu hospodářství. Ze zemědělských rostlin se nejvíce pěstovaly obilniny, okopaniny, luštěniny, pícniny a zelenina. Z obilných druhů byl největší podíl orné půdy oset ječmenem („jačmeněm“), výborně se dařilo žitu(„rži“) zato pšenice se původně téměř nevysévala. Důležitou složkou jídelníčku na Slovácku se již koncem osmnáctého století staly brambory („zemáky, erteple“). Z dalších okopanin se na Podluží dařilo řepě („repě“), a to jak krmné, tak i cukrovce, což vytvořilo předpoklady pro rozvoj cukrovarnického průmyslu na Břeclavsku. Specifikem regionu byla rozsáhlá pole „turkyňová“ (kukuřičná).

Z luštěnin se sázel ponejvíce hrách, čočka („šoška, čučka“), fazole („fazula“), bob, v Hruškách bylo zaznamenáno pěstování „chehrně“ (lat. Cicer) Ve všech vesnicích nesměly chybyt „zahrádky“ před a „ humna“ za domy, kde ženy pěstovaly pro potřebu i potěchu domácnosti bylinky a zeleninu. Ve zdejší půdě se dařilo a dodnes daří mrkvi, petrželi, cibuli, salátu, okurkám, zelí, kapustě, křenu, pórku, květáku, česneku, hospodyně se samy zásobovaly i kořením jako kmínem, majoránkou, koprem a z léčivek sušívali levanduli, šalvěj, rozmarýnu, pelyněk, svlačec, sedmikrásky. Na humnech se však sklízel i mák, slunečnice, konopí (to mizí počátkem devatenáctého století) a to jako vedlejší rostlina mezi bramborami a turkyní dýně.

Zelenina se však na Podluží pěstovala i ve velkém. Z Lanštorfa (Ladné) se například vyvážely celé vagóny rozmanité zeleniny, nejvíce petržele a mrkve, které byly vysety na sto polních měrách, až do Vídně a Moravské Ostravy, nehledě na bohaté zásobování místního trhu.