Nový Život

K zajímavostem o dřívějším způsobu žití patří i otázky kolem osobní hygieny našich předků na Podluží. Kromě občasného vykoupání v přírodě bylo samozřejmě zvykem pořádně se umývat teplou vodou a mýdlem alespoň jednou za týden, častější očista těla byla již záležitostí naprosto individuální. Podle ústních sdělení pamětníků vždy záleželo na osobním postoji k čistotě. Takže i v nejchudších domácnostech, pro nás v primitivních hygienických podmínkách, ženy a dívky udržovaly sebe, prádlo, ostatní oděvní součásti i domácnost v úzkostlivém pořádku a „jako že škatulky“, na druhé straně u někoho výstižně platilo pořekadlo „navrch huj, vespod fuj“. Většina dětí byla od mládí od matky vedena k tomu, že si musí ráno pořádně „opláchnout hubu, když už se nechců mít vodů z puténky“, jinak by byla vystavena posměchu doma i venku. Opláchnutí probíhalo následovně. Z plechového hrnku si děcko nabralo vodu do úst, hrnek postavilo, vodu z úst vstříklo do dlaní a třelo si jí obličej. Vodo odkapávala do podlahy z udusané hlíny a posypané žlutým pískem. Večer děti čekalo především umytí nohou, neboť zejména v horkém létě po celý den chodili bosé.

V domácnostech se v souvislosti s hygienou plně zužitkovali i všechny zbytky látek, staré ručníky, roztrhaná prostěradla, duchny, zástěry i staré listy kalendářů, ročenek. Papírového materiálu nebylo nikdy dost při konání velké potřeby a ještě dlouho v meziválečných letech minulého století našly uplatnění zásoby kukuřičného šustí jako zbytku podzimního „šůstání“. Textil zase sloužil jednak jako náhrada dětských plen, jednak dívkám a ženám v době jejich menstruačních cyklů ke zhotovení hygienických potřeb.

V období první republiky se již i v domácnostech používalo některé drogistické zboží. Ženy běžně kupovaly mýdla, „šichtovní s jeleněm“ na praní a „fajnové voňavé“ značky Helada na osobní hygienu. K domácímu vaření mýdla se vracely v době německé okupace. Vlasy si dívky umývaly právě tím lepším mýdlem, šampóny se objevovaly zřídka, a to jen v bohatších rodinách a podobně jako u parfémů šlo většinou o dárky od příbuzných, často z ciziny. V osvícených rodinách se v této době začala věnovat pozornost zubní hygieně, blízkost Břeclavi umožnila obyvatelům přilehlých obcí častější návštěvy u dentisty. Jednalo se však většinou o mladší a střední generaci, starší lidé trpěli špatným chrupem a výjimkou nebyly paradentózy a chybějící zuby již u lidí kolem 45 let. Mladé dívky a ženy neměly mnoho příležitostí jak zkrášlovat sebe. Musely na rozdíl od dnešní doby spoléhat na svoji přirozenost a maximálně mohly využívat věci a produkty z nejbližšího okolí. Tak dle vyprávění bylo důležité omývat se vodou, obličej se také bělil v mléce, kyšce i smetaně a známy byly i vlasové zábaly z čerstvých žloutků. Pro voňavé vlasy se zhotovovaly plátěné váčky naplněné rozmarýnou, levandulí a mátou peprnou, které se vkládali před tancovačkou pod polštář. Při zaplétání a tvarování vlasů se používala vazelína. Líčidla a dekorativní kosmetika byla pro většinu dívek a žen chodících v krojích finančně nedostupná, navíc by se vystavili silnému posměchu chlapců a hlavně „súdné stolice“ v podobě místních stařenek, vždy hodnotících krojovou čistotu a dodržování nepsaných pravidel v oblékání i chování. Odvážnější dívky si jen k muzice lehce zvýrazňovali ústa cikorkou, ohořelou sirkou dobarvovali obočí a kvůli obavám z lesknoucí se pokožky si pudrovali obličej „fédrweisem“ (sypkým klouskem do bot), který si půjčovali od stařečků. Důležité bylo také uchování si bílé pleti a neopálit se při polních pracích, a tak se stahoval „pípec“ šátku, hluboce do obličeje, aby dívky nebyly černé jako holénky.