Nový Život

O tom, jak se poznenáhlu měnil v průběhu uplynulých desetiletí způsob života na Podluží, i na celém Slovácku, a jak vzrůstal zejména blahobyt, vypovídá sledování způsobů stravování i stravy samotné. Do osmdesátých let devatenáctého století podle dochovaných vzpomínek pamětníků a zápisů národopisných pracovníků nebývalo ve stravě ani přílišného přepychu, ani hojnosti, třebaže jídelní lístek byl dosti rozmanitý. Teprve od doby, kdy začal i do našeho regionu pronikat tovární průmysl a vrstvy domácího obyvatelstva tak začaly nabývat stálého výdělku a kdy také došlo díky výrazné racionalizaci způsobu polního hospodářství a chovu dobytka k určité zemědělské nadvýrobě, se jídelníček výrazně proměnil a obohatil. Původní strava, v podstatě se neměnící po několik století, byla výrazně přírodní. Ještě v polovině předminulého století prameny vzpomínají, že stařečkové umírali s havraními vlasy, téměř nebylo pleší a dlouhými pevnými copy se mohly pochlubit i letité stařenky. Také zuby se jim bělely a nejvíce návštěvníky Podluží ohromovali jeho obyvatelé svojí statnou postavou a jasnou zdravou tváří. Již brzy zjara jedli různé kořínky zelenin a bylin, které vařívali v polévce, k této laciné stravě se samozřejmě uchylovali i v době válek, neúrody a krupobití – vařili se kopřivy, mlela se kůra stromů a míchala na placky s pupeny z javorů a bříz. Pro dobrý stav chrupu i zažívacího ústrojí byl důležitý fakt, že pro každodenní spotřebu naší předkové používali výhradně černou mouku, velmi nahrubo mletou a tak dodávali svému tělu dnes tolik žádanou a oceňovanou vlákninu. Téměř v každé chalupě býval kamenný mlýnek „šroťák“.

Snídávali vařené či syrové mléko s chlebem a různé polévky. Základ tvořili ty luštěninové – čočkové, fazulové i hrachové, dále kmínové, hřibové, „žebrácké“ (šlo o ve vodě rozvařený starý chléb) a zelné, což byla polévka připravená ze syrovátky nebo z vody bečkového kysaného zelí, doplněná kmínem a cibulí. Masové polévky byly jen na neděli a vůbec masa se konzumovalo ve velmi omezené míře. Důležitou roli v tomu hrálo i v té době ještě silné náboženské přesvědčení a dodržování četných období půstu. Hlavní jídla tvořili zase hlavně luštěniny (často uvařené v polévce), ze kterých se dále vařily kaše a tady se hodně uplatnily kroupy a krupky. K večeři potom muselo často stačit jen studené mléko, kyška či zavařené švestky.

Na počátku devatenáctého století již národopisní badatelé zaznamenávají u Podlužáků daleko sytější a náročnější jídelníček, stále však převládá, co se skladby týče, použití luštěnin a jídel z mouky. Nejoblíbenějším moučným jídlem byly „pukance“ (sváteční pečivo; po lžíci bílého těsta se klade na plech, rozkrojí uprostřed, naplní povidly a upeče), jejich pozdější varianta (štědrovečerní) byla zhotovována ze zvláštních neplněných koláčků, jež se spařili horkým mlékem, pomastili omastkem a pomakovaly. Dále hospodyně často připravovaly „slíže“, to se z režné mouky zadělané podmáslím udělala velká podkova, upekla se v peci, poléla vřelou vodou a potom nechala trochu oschnout. Před jídlem se polámala, pomastila a posypala tvarohem nebo makem. Mezi častá sladká jídla patřily „lokše“ (bramborové placky na způsob omelet, posypané mákem), „bélešky“ (vdolky), „gugla“ (bábovka), „guliváry“ (švestkové knedlíky), „pěry“ (povidlové taštičky) a různé polévané kaše.

Mírně se zvýšil i podíl masa v podlužáckém jídelníčku, i když šlo pořád o slavnostní, rozhodně ne každodenní složku stravy. Vesměs šlo o maso vařené, doplněné nejrůznějšími omáčkami, jen o hodech, zabíjačce a významných příležitostech se peklo. Občasným zpestřením stravy byly ryby, oblíbené byly zejména připravované pokrmy z hub.