Nový Život

Venkovský lid vždy používal k výstavbě svých obydlí toho materiálu, který byl po ruce. Kde je dost vhodného kamene, jsou lidová stavení z kamene a kde je dost dřeva (jako horské oblasti), jsou ze dřeva. Na Podluží kámen není, dřevo z lužních lesů se ke stavbám nehodí, zato tady byl vždy dostatek dobré cihlářské hlíny. Proto byly chalupy až do doby kolem první světové války zhotovovány z cihel – kotovic, též zvaných vepřovic, neboť se do směsi hlíny a plev přidávaly ještě vepřové chlupy. Šlo o nepálené cihly, usušené jen na slunci, které si rodiny zhotovovaly samy. Půdorysně byly podlužácké vesnice stavěny do různých tvarů, například Tvrdonice do tvaru trojúhelníka, Kostice do tvaru písmene T, Lanžhot měl zase podobu kříže. Stavení byla vždy obrácena průčelím do ulice, před nimi zahrádka plná květin a na dřevěné konstrukci se pnula vinná réva. Ulička uprostřed zahrádky se nazývala dolník a byla opatřena dřevěnými lavičkami, na nichž sedávali zejména starší lidé. Kolemjdoucí i malíře zachycující ve své tvorbě malebné a barevné Podluží vždy upoutávaly bohatě kvetoucí záhony starodávných stolistých růží, jiřin, bílých lilií, slézových růží, aster, rozmarýny, máty a šalvěje.

Právě tyto rostliny inspirovaly a ovlivnily i podlužáckou výšivku na svátečním chlapeckém a dívčím kroji. Původní zahrádky byly ohrazeny z hrubě tesaných a zašpičatělých desek, jež byly v horní části propleteny vrbovým proutím, takže k výstavbě takového plotu nebylo zapotřebí hřebíků v té době ještě vzácných. V první polovině dvacátého století byl již nejrozšířenějším plotem hontový – z řezaných laťek v horní části ozdobně vyřezávaných.

U domovních dveří bývaly přistavěny zděné výstupky zvané žudra. V Tvrdonicích, Kosticích i Lanžhotě jim říkali též žebráčny, vyzdobené pestrým podlužáckým ornamentem. Dveře bývaly těžké, dubové, obyčejně tmavých barev, zdobené řezbou místního lidového umělce. Vnější stěny obydlí se pravidelně natírali vápnem a ornamentem se zdobilo i kolem oken. Hlavním typickým znakem Podluží byly starobylé doškové střechy, často porostlé netřeskem, neboť již od středověku naši předkové věřili v jeho kouzelnou, ochrannou moc – prý ochránil stavení před bleskem.

Hlavními dveřmi se vstupovalo do široké síně, kde stával otevřený komín sloužící k vaření a také na uzené maso v zimní době. Po pravé straně se vcházelo do malé „izby“ se dvěma okny vedoucími do návsi, okna byla opatřena železnými mřížemi a jejich boky byly zdobeny ornamentem, někdy i širšími červenými proužky. Z nábytku zde stály dvě postele s vysoko vystlanými peřinami, pod okénkem malovaná truhla. V rohu izby byl umístněn stůl a lavky s bohatě vyřezávanými opěradly a nad nimi na stěně, jen vápnem zalíčené, visely četné obrázky svatých na skle malovaných, za jejichž tmavými skly usychaly větvičky kočiček, posvěcené o Velké noci. V zimě příjemně hřála vysoké kachlová kamna většinou zelené barvy. Z této malé izby se vcházelo do „hrubé izby“, která byla vybavena parádnějším nábytkem, v oknech visely „firháňky“ – záclony. Stával zde i šuplíkový prádelní „kostn“ a na něm byly rozloženy skleněné sklenice, poháry, nikde nechyběla soška svatých, chráněná skleněným poklopem. Stropy obou izeb byly dřevěné z dubových desek přibytých na pevných trámech, tzv. roštem. Za něj se ukládaly různé věci jak modlitební knížky, klíče, rodinné listiny apod. Stropy měly obvykle tmavou barvu, natírali se klihem i dobytčí krví, aby se leskly. Podlahy tvořila udusaná hlína vysypané jemným pískem, který šikovné ženy a dívky uměly zdobit před svátky lidovým ornamentem.