Nový Život

Z drobnějších součástí lidového kroje na Podluží vždy zaujaly ozdobné předměty vztahující se k úpravám a zdobení mužských pokrývek hlavy. Asi nejznámějším symbolem síly svobodného chlapce je kosířek (též kosírek či rezau – to proto, že svým tvarem připomínal zahnutý nůž nařezání révy). Jde o uměle bělené pětatřicet centimetrů dlouhé péro z jeřába popelavého, ptáka příbuzného naší volavce, žijícího v celé východní Evropě, Asii i Africe. Jeho peří je většinou šedé a poslední ramenní pera na křídlech jsou prodloužená, srpovitě zahnutá, odchylně utvářená a jejich jednotlivé prameny v horní polovici jsou volné, zahnuté zpět a nesouvisejí spolu navzájem. A toto jsou právě podlužácké kosířky, které se k nám většinou dostávaly z Balkánu přes Vídeň s označením Kranichfeder. Jeřabí péra preparovaná v podobě jaké se nosí dnes jsou specialitou výhradně podlužáckou (přírodní nepreparovaná se nosí na západním Slovensku, Chorvatsku, Maďarsku i Burgenlandu) a barví se olověnou bělobou tak, že se asi dvě třetiny vrchní podélné poloviny pera se překládají, zatíží barvou, přičemž jednotlivé pramínky vytváření třásně. Bílá barva kosířku však časem opadávala a tmavěla a kosířek se musel pravidelně právat, čistit. Kosířek mohl nosit pacholek, tedy dospělý šohaj, který si sám dokázal přes rameno přehodit měřici obilí (asi padesát kilogramů) O tento symbol se svobodní chlapci „pasovali“ vítěz měl právo poraženému kosířek odebrat a zastrčit si jej vedle svého. Jak píše sběratel František Bartoš „druhdy se i celé dědiny o kosířek bily, a které podlehla, z té všem pacholkům kosířky bylo poskládati…, některý silák tak nosil až pět, šest kosířků, ostatní pobrané škubal.“ Podle pamětnice ze Staré Břeclavi se kosířek považoval též za symbol panictví a dívky, které „věděly své“ je chlapcům při tancovačkách strhávaly z klobouků. Nenosil se ke slavnostnímu kroji v období adventním a velikonočním (od Popelečné středy do Vzkříšení), při fašanku byl nahrazen snítky myrty, krušpánku či rozmarýny a po tu dobu býval uložen do krabice, zasypán křídou. Sláva nosení kosířku končila u šohaje obvykle jeho svatbou, neboť ženatí ztráceli právo jej nosit. Ode dne svatebního se kosířek obyčejně jako památka na svobodné časy stěhoval i se svatebním perem, za sklo „svatého obrázku“ do parádní „izby“.

Kosírek se poprvé vyskytuje v roce 1837 na nejstarším vyobrazení podlužáckého kroje od Viléma Horna, takže je pravděpodobné, že se nosí na Podluží od dvacátých let devatenáctého století. Svobodní chlapci ze selských rodin měli většinou po dvou kusech kosířků, menší na polosváteční příležitosti, větší parádnější ke kroji „na vyslečení“. Kosířek je zastrčený v husím brku, upevněném na klobouku („guláči“ či „hůseňáku“) v ozdobném „točku“. Aby při verbování nebo hošijích nevypadl, je uvázán dvěma nitěmi s navlečenými korálky, zakotvenými háčky po stranách klobouku. Původně se nosil na levé straně klobouku šikmo zastrčený do žinilek („housenek“) vedle umělého pera. Později, kolem první světové války, nastává změna, podle polohy kosířku se dalo přibližně usuzovat na dědinu šohaje. Tak v Poštorné a okolí se nosíval svisle uprostřed čela, v Lanžhotě šikmo na levou stranu a na severním Podluží hodně šikmo, téměř vodorovně.