Malovaný kraj

Poprvé se jméno městečka připomíná v r. 1384 u týneckého panství v latinizujícím tvaru " Lanczhut oppido." Jeho jádro se rozkládá podél křižovatky podél cest směřujících od tehdejšího centra panství Týnce k rakouskému Ranšpurku a ze Slovenska do Podivína. Při pohledu na indikační skicu Lanžhota je na první pohled zřetelné okrouhlé jádro aglomerace, které je tvořeno domy okolo protáhlé návsi, na jejíchž vnějších parcelách humnech, můžeme očekávat jakési hrazení či plot, mající spíše zabránit úniku domácího hospodářského zvířectva (a v případě hnaného dobytka pod terasou řeky Moravy naopak pronikání zvířat do městečka), než bychom mohli počítat s jeho obrannou funkcí.

Samotné městečko je nepochybně útvarem kolonizačním, který měl svého předchůdce v původních vsích Strážovice a Sůhrady. Rovněž u jiných vznikajících městeček té doby původní osídlení zaniklo nebo je na novém místě nahradila lokační osady, což v otmo případě bylo ovlivněno vzrůstajícím význanem vstupu do země. Stará řeka Morava byla před svým spojením s Dyjí rozdělena na dvě ramena a přechod přes západní, vnitrozemské, rameno hlídali obyvatelé obce Strážovice, již můžeme hledat někde v místech, kde se pravobřežní terasa řeky ztrácí v přidyjské rovině. Místu se dodne říká Starý Lanžhot. Podle mínění Rostilava Vermouzka otištěného v knize Lanžhot (Praha 1983) moravský markrabí Jošt "založil někdy před rokem 1384 vedle staré změdělské vsi Súhrad novou osadu. Budovala se jako městečko s rozlehlou návsí, na níž stál kostel se hřbitovem a farou. (...) Nová osada nepřevzala název Súhrady ani jméno zaniklých Strážovic, ale dostala nové pojmenování německé. Aby fundátor zdůraznil, že je městečko zeměpanským založením, dostalo do první části svého jména slovo ,Land´(země) do druhé poslání, jež mu bylo přirknuto: chránit hranice, což se obráží be slově ,hut´(ochrana, stráž,...)

Vzhledem k nedostatku písmených pramenů nám asi zůstane skutečný počátek nového městečka skryt. Nelze totiž odhadnout, jak dlouho před první dochovanou zprávou o jeho existenci k tomuto aktu došlo; jisté je pouze, že v uvedeném roce 1384 již existovalo.

Nově lokovaný Lanžhot převzal zřejmě také funkce staré střání vsi Strážovic. Po změnách vodních podmínek v důsledku povodní po kolonizaci ve 13. století význam cesty Uher přes Brodské k Brno ve druhé polovně zmíněného století výrazaně stoupl a odsunul do pozadí původní hlavní komunikaci od Trnavy přes Jablonicu a Senicu na Hodonín a dále k Brnu. Nová ceste přes Lanžhot na Podivín a Hustopeče postupně zcela převládla a nejvíce uherského dobytka mířícího do střední Evropy a dále na západ procházelo právě tudy. Uhry komunikace opouštěla u Brodského a řeku Moravau překonávala po krátký čas i po mostě, jenž je doložen v písemných pramech ze 14. století. Po jeho zániku se pak dobytek přes tok brodil a jidé byli převáženi po prámech - kompách. Cesta následně postupovala přes "hrůdy" pod Lanžhot.

Už zmiňovaný R.Vermouzek uváděl, že pohraniční clo z dobytka bylo vybírááné pod mětečkem na louce Salaška. Zřejmě tomu tak ale bylo až v mladším období, neboť stáda hnaných koí, skotu, prasat, a zejména ovcí čítala od 16. toletí mnoho stovek kusů. V předhusitské době, kdy o tak velkých počtech ještě uvažovat nelze, se však zcela nepochybně toto přepočítávání zvířat a jejich přenocování odehrávalo v centru městečka na mimořádně rozsáhlé návsi, jejíž výměru bychom jinak nedokázali vysvětlit.

Lanžhotská náves - tržiště - měla totiž v původní podobě výměru 2,4 ha a po Staré Břeclavi byla největší návsí zdejších městeček a měst. Její rozloha v době založení Lanžhota musela tedy vyhovovat provozu na velmi frekventované cestě. Teprve po ztrátě své funkce spojené s výpočetem cla z dobytka byla výrazně zmenšena do dnešní podoby a rozlohy 0,7 ha, takže původně uprostřed stojící kostel Povýšení (dříve Vyzdvižení) svatého Kříže se ocitla na jejím okraji při křižovatce obou hlavních komunikací.

V pozdějším období, kdy již dobytek do samotného mětečka nestupoval, po opuštění shromaždiště u starých Strážovic, cesta už nesměřovala pod jižní okraj pravobřežní terasy na Břeclav, ale napřímila se směrem na Podivín a míjela Starou Břeclav, což byl jeden z důvodů, proč se Stará Břeclav nerozvíjela v uvažovanou městskou aglomeraci.