Naše Slovácko

Markéta Maláníková z Dolních Bojanovic režíruje v obci ochotnické divadlo a také šije podlužácké kroje.

Říká se, že jablko nepadá daleko od stromu. V případě MARKÉTY MALÁNÍKOVÉ (39) z Dolních Bojanovic to platí dvojnásob, i když geny a řemeslo převzala spíše od prarodičů, tedy ob jednu generaci.

Vnučka manželů Růženy a Michala Komosných zdědila po svých stařečcích nejen lásku k ochotnickému divadlu, ale také talent a zručnost při šití krojů. Krojové bohatství vyžaduje skutečné mistry svého oboru. Jak jste se ke zhotovování těchto pradávných lidových oděvů dostala? Po základní škole jsem přemýšlela, co dál. Moji stařečci šili kroje celý život, a tak mi řekli, že by byli rádi, kdybych jejich řemeslo zdědila.

Stařenka mi to zdůvodňovala také tím, že budu pracovat doma, nikam nemusím, a tak prý ani za šaty neutratím. V roce 1983 mě přijali na školu uměleckých řemesel v Praze. Takže praxi jsem měla u stařečků v Bojanovicích a teorii studovala v hlavním městě...

V Praze jste se učila, jak se zhotovují a vyšívají moravské kroje?

Ne tak docela. Ve škole bylo kolem padesáti řemesel a já byla zpočátku zařazená jako krejčová scénických kostýmů, až později mezi ruční vyšívačky. Byly jsme jenom tři a do třídy chodily společně s maskéry, vlásenkáři a kostyméry. Později se mi to velmi hodilo při práci v bojanovickém ochotnickém souboru.

Živnost jste si otevřela hned po absolvování školy?

Nejdřív jsem šila u stařečků Komosných, pomáhala jim a zároveň byla pod jejich odborným dohledem. Chyběly mi ještě zkušenosti, lidé o mně nevěděli, taky jsem se vdala a narodily se děti, takže toho času moc nebylo. Sama jsem začala šít, až byli kluci větší. Stařečci to měli jednodušší: byli dva a práci si mohli rozdělit. Když někdo nestíhal, druhý mu pomohl. Takže dnes působí v Dolních Bojanovicích hned tři krojoví krejčí? Ne. Stařeček loni v květnu zemřel a stařenka už šije málo. Je jí 87 roků a po stařečkovi převzala šití mužských kabaní. Nepotřebuje ani brýle, to já nevidím už teď. (smích)

Na co se specializujete?

Na podlužácké kroje. Vyšívám zejména mužské kalhoty červenice. Jejich pestrá ornamentální výzdoba je nejkrásnější a nejpůsobivější součástí kroje. Dělám také kordule, rožky a rukávce, ručně vyšívám i mužské košile, ale rukávy se dělají strojově v Poddvorově. Já vyšívám pouze ručně, a to by zejména u molových věcí trvalo příliš dlouho. Dříve si kroje vyšívaly dívky samy a protože na to měly celou zimu, vznikaly nádherné a bohaté vzory. Je mi kolikrát líto, že se tím živím, a tak nemám čas vymýšlet a tvořit něco nového. n Jak dlouho si musí vaši zákazníci počkat na ušití kroje? Vzhledem k tomu, že jen vyšití kalhot zabere celý měsíc, beru objednávky dlouho dopředu. Více než dvanáct červenic za rok prostě nestihnu. Mezitím musím ušít kordulky, rožky, šátečky. Stane se sice, že někdo si sežene kroj starší, objednávku zruší a já si tak na jeho místo můžu zařadit někoho nového, ale to jsou spíše výjimky. Naopak se mi jednou přihodilo, že se zákazník na zkoušce nevešel do hotových červenic, protože přibral deset kilo a já pak musela velmi rychle šít nové.

Nehnala jste ho spíš do posilovny, aby shodil?

Ne, to ne (smích). Těch klasických šohajů bohužel ubývá. Mám klasický střih na sto centimetrů v sedu a málokdy se mi podaří, aby to přesně sedělo. Ti kluci jsou dnes jinak živení, jsou větší, vyšší, silnější. Nolik hodin denně pracujete?

V zimě je to trochu složitější, protože mi vadí umělé osvětlení, takže šiju jen přes den, to je maximálně osm hodin. V létě pak jedu na doraz, dvanáctky a více. Trpí tím hlavně záda. Jenže je sezona a já nemůžu tomu klukovi říct – nepůjdeš na hody v kroji, protože mě bolela záda.

Vyhovuje vám, že máte pracoviště doma? Nechybí vám kolektiv?

Potřebuji společenství, proto samotu kompenzuji ochotonickým divadlem. Při vyšívání přemýšlím, co by se v které hře dalo vylepšit, sem tam si udělám poznámku a večer na zkoušce to pak zrealizuji. Tyto dvě profese se ideálně doplňují. Na kolik dnes vyjde podlužácký kroj a kde sháníte materiál? Pro materiál si jezdím do Brumovic, je tam specializovaný obchod. Jednou za čas nakoupím sukno, plátno, bavlnky, paterové stuhy, šňůry, podšívku, flitry, korálky a další potřebné věci. Dnes už ale ta kvalita není, co bývala. Před časem jsem viděla padesát let starou kordulu, krásně všechno drželo. Dnešní paterové stuhy nic nevydrží. Platíme velmi drahý aušus. A cena kroje? Nic levného, kolem čtyřiceti tisíc. Odkud berete vzory? Držíte Hodně jsem jich zdědila po stařečkovi.

Ten když někde viděl třeba sto roků staré červenice, hned si je obmaloval. Mám po něm starodávné vzory dokonce až z roku 1880. Sama když vidím nějakou zajímavou výšivku, snažím se ji vyfotit nebo si ji aspoň zapamatovat a doma pak zakreslit. V počítači mám uložený celý archiv vzorů, aby si zákazník mohl vybrat. Každému se líbí něco jiného. Někomu proplétaná srdéčka, jinému jablíčka, někdo třeba ani neví, že červenice se od sebe liší výšivkou. Musím se jen držet čtyř základních barev – bílé, modré, žluté a zelené. Samozřejmě, že každý kroj má svá specifika. Ale nikdo by si „nelajzl“, aby to udělal jinak, než velí pradávná tradice.

Sukno, které se na krojové kalhoty používá, vypadá hodně teple. Není v tom v létě horko?

To víte, že je v tom horko! Proto vždycky klukům radím, aby hned, jak přijdou z muziky, byť mají tři promile v krvi, převrátili červenice naruby. Podšívka tak lépe vyschne. Často ji také měním, to když je třeba už propocená nebo roztrhaná.

Jdou vaše zakázky i mimo region?

Dva kroje jsem šila krajanůmdo Ameriky, ale jiné než podlužácké kroje se snažím odmítat. Měla jsem tu například valašský – ten je sice jednoduchý, ale má jiný střih, jiné vzory, jiný materiál, a to už byl problém.

Naznačila jste, že divadlo je pro vás jakousi kompenzací. Kdy jste začala pracovat s ochotníky? Divadlo vedl dlouhá léta můj stařeček. Když mu ale táhlo na sedmdesátku, cítil, že ho to zmáhá. A tak mě jednou poprosil, abych mu dělala konferenciérku a uváděla jednotlivé scény. Podruhé za mnou přišel s tím, abych režírovala Tetičku z Radějova. Je to lidová veselohra Josefa Antoše z Rohatce, kterému stařeček kdysi slíbil, že ji s ochotníky nacvičí. A tomuto slibu chtěl dostát dříve, než některý z nich zemře. Říkala jsem mu – když vy mě, stařečku, do všeho vždycky tak hodíte... On mi tehdy odpověděl – protože ti věřím. Ta hra nakonec sklidila úspěch.

U vás to jablko opravdu nepadlo daleko od stromu, i když ob generaci. Vaši rodiče se krojům ani divadlu nevěnovali? Ne. (smích) Mamka byla ekonomka a otec je vinař, ale oba v kroji chodili. Mamka si za svobodna pod stařečkovým vedením dokonce zahrála pár rolí.

Dnes máte kolem sebe asi dvacetičlenný ansámbl, jste režisérkou, herečkou, choreografkou, scénáristkou... Odkud čerpáte? Studujete nějakou odbornou literaturu? Studuji, protože člověk musí mít trochu přehled, i když jsme jen ochotníci, ne herci Národního divadla. Hodně mi pomohlo, když jsem za studií v Praze chodila na různé generálky a zkoušky a všímala si, kde to režisér zastavuje a co hercům vytýká. Co se týká scénářů, obrovskou krabici jsem jich dostala od stařečka, něco objevila sama. Jezdím také na různé přehlídky a spolupracuji s dalšími ochotníky.

Příští rok oslavíte desetileté jubileum vašeho působení v divadle. Co všechno jste za tu dobu nastudovali? První hrou byla Tetička z Radějova, následovaly Klasy dozrály, Katarinka, Kača, Vandrovali sladovníci, Ztřeštěná neděle, Skapinova šibalství, Maryša – tu jsme pro velký úspěch hráli třikrát, a poslední byl Ženský zákon. Mám kolem sebe skvělý tým lidí ve věku od dvaceti do šedesáti let. Zažíváme spoustu legrace a já jen doufám, že tu radost pak rozdáváme i dál.