Jádrem národopisné oblasti Podluží byly ves­nice se slovanským obyvatelstvem. Je součástí et­nografického celku na jihovýchodní Moravě, ozna­čovaného jako Slovácko. Název Podluží se odvo­zuje od stojatých vod - „luží“, nebo od lužních lesů, které jsou typickým znakem zdejší krajiny. Podle názvu kraje bylo pojmenováno pak obyvatelstvo - Podlužáci. Zprávy o Podlužácích se objevují po­prvé v pramenech z r. 1708. Názor na příslušnost jednotlivých obcí do Podluží se mění v průběhu času a je závislé na osobě, která zprávu zane­chává. Ve zprávě z r. 1740 se uvádí že františkáni za Slovenska a z Rakous procházejí celým Podlu­žím. Zpráva vypočítává šest hlavních míst této oblasti - Hustopeče, Pavlovice, Kobylí, Čejkovice, Podivín a Břeclav. Pramen z r. 1782 počítá do Podluží kolem 70 míst. Od 19. století se objevuje vymezování Podluží na základě jevů ná­rodopis­ných. V r. 1811 v kalendáři Mahrischer Wanderer (v jakési obdobě dnešního turistic­kého průvodce) nazývá J. A. Zeman obyvatele panství břeclavského Podlužáky s výjimkou Bílo­vic, Žižkova a Mikulčic. František Bartoš a Josef Klvaňa považovali za Podluží území mezi Dyjí a Moravou po Podivín, Prušánky a Moravskou No­vou Ves. Mezi lidem na Břeclavsku bylo označení „Podlužák“ chápáno jako přezdívka a povědomí příslušnosti k Podluží nebylo ustálené. Teprve po II. světové válce pod vlivem národo­pisných snah se zdejší obyvatelé začínají hlásit k Podluží.

Vesnice na Podluží se vyznačují ulicovým pů­dorysem, při němž stojí domy v sevřených řadách po obou stranách komunikace. Do ulice jsou domy orientovány okapově. Štítová zástavba je ojedi­nělá, a to jen u bývalých domkářských stavení. Hospo­dářské objekty navazují na uliční obytnou část domů v pravém úhlu směrem do dvora. Tato pra­voúhlá zástavba uzavírá dvůr ze dvou stran. Třetí je zpravidla ohrazena obvodovou zdí sou­sedního stavení. Za dvorem následuje humno pro drobnou zemědělskou výrobu a bývalo ukončeno stodolou. Podluží spadá do oblasti komorového typu domu, který se vyznačuje obytným jádrem trojdílného pů­dorysu se vstupní síní, z níž se vchází na jedné straně do jizby a na druhé do ko­mory. Vedle tohoto uličního obytného jádra je vy­soký průjezd do dvorní části - vrátnice.

Z hlediska stavebního materiálu se Podluží řadí k oblasti hliněného domu, k němuž patří celé Po­moraví, jižní a jiho­východní Slovensko a celá Pa­nonie. Stěny domů byly nabíjeny z hlíny, nebo sta­věny z válků a ze sušených, koncem 19. století místy i pálených cihel. Základní konstrukcí střechy byla soustava krokvová. U starších obydlí se vy­skytovaly střechy valbové. Jako krytiny se použí­valo ještě v polovině 19. století slámy. Podlaha byla udusaná z hlíny a stropy dřevěné trámové ze záklopem. Nejdůležitější sou­částí vnitřního zařízení domů bylo topeniště. Hlavní místností domu byla jizba. Do síně se skládalo nejnutnější vybavení po­třebné k vaření. Komora sloužila k ukládání zásob. Fasáda domu bývala nejčastěji bílá s modrou soklovou částí. Ornamentální výzdoba se soustře­dila na žúdru, kolem oken, na zdi při ohništi a na stěnách interiéru. V názední malbě převažoval rostlinný ornament, se základním motivem růže.

Z hospodářských staveb stojí za zvláštní po­zornost pletené stodoly, které se ve dvorech domů na Podluží vyskytovaly ještě v 19. století. Výrazným doplňkem krajiny jsou vinné sklepy a búdy.

První písemné zprávy o lidovém kroji na Pod­luží pocházejí z 19. století. Tradiční ženský pra­covní kroj se udržel déle, než mužský. Mužský a ženský sváteční kroj dodnes patří k rázu zdejšího kraje a lze říci, že se za posledních 150 let jeho vzhled výrazněji nezměnil. Při svátcích jsou pořá­dány tradiční krojové průvody a krojové zábavy.

Lid na Podluží si udržoval a stále ještě udržuje tradiční obřady a obyčeje. Nejvýraznějším proje­vem lidové kultury na Podluží jsou písně a tance. Dušan Holý rozborem písní z Podluží zjistil, že v nich převažuje tvrdý tónorod. Písňový fond jeví značnou příbuznost s okolními oblastmi Slovácka a západního Slovenska. U mužů i žen jsou zde oblíbeny vysoké hlasy. Na Podluží se také rozvinul vícehlasý způsob zpěvu. Z typických podlužáckých tanců jmenujme alespoň „vrtěnou“, mužský hodový tanec „hošije“ a „verbuňk“. Tanec a zpěv bývá často provázen hlasitým výskáním - „jucháním“.

Lidová kultura na Podluží je výsledkem složi­tého vývojového procesu, při němž působila celé řada činitelů, z nichž ne­malý význam měl vývoj osídlení (původní nedosídlené obyvatelstvo) a etnické slo­žení obyvatelstva (docházelo zde k setkání vlivů kultur českých, charvát­ských a německých).