Příznivé klimatické podmínky využívali pro ze­mědělskou výrobu již první osídlenci. K významnému rozvoji došlo až po zrušení roboty, kdy začínají vznikat grunty. Pěstovaly se převážně obilniny (rež, pšenice, ječmen a oves) a rovněž brambory a řepa. V meziválečném období se začíná více pěstovat kukuřice a ve čtyřicátých letech 20. století zelenina. Držba půdy v soudním okresu Břeclav vychází ze sčítání lidu v republice Československé ze dne 15. 2. 1921. Z uvedených údajů vyplývá, že 47,47% zemědělských zá­vodů (usedlostí) zde hospodařilo na vý­měře menší než 1 ha, přičemž většina půdy patřila velkostatkům. Pro srovnání např. na Klo­boucku byl podíl used­lostí s držbou pozemků menší než 1 ha 22%, na Hustopečsku 25,6% a na Mikulovsku 28,1%.

Na Podluží připadl na jednoho nabyva­tele v průměru 1 ha půdy. Konfiskace majetku němců a kolaborantů v r. 1945, revize pozemkové reformy a nový zákon o pozemkové reformě v r. 1948 znamená konec existence velkostatků i zbyt­kových statků na jižní Moravě. V r. 1949 započalo zakládání JZD a do začátku 60. let 20. století byla všechna JZD na Podluží většinová. Z celkového stavu zemědělské půdy připadlo na provozy řízené ústředně 9,2%, na státní statky 18,4%, na školní statky a školní polesí 0,8%, na JZD včetně záhumenek 64%, na ostatní zemědělské závody 7,3% a na pozemky nepatřící k zemědělským provozům 0,3%.

Ovocnářství

Přírodní podmínky jsou velmi příznivé pro pěs­tování všech ovocných druhů mírného pásma, zvláště teplomilných. Rozkvět ovocnářství nastal v době fyziokratizmu, kdy bylo vydáno několik vý­nosů, které měly přispět ke zvelebení ovocnářství. Významným počinem bylo zavedení předmětu Zemědělství (a v tom Ovocnictví) na moravské univerzitě v Olomouci (1786) a později na Stavov­ské akademii v Olomouci (1811) a v Brně při Filo­sofickém učilišti v r. 1816. Od­borně vzdělaná ven­kovská inteligence pak šířila znalost ovocnictví za­kládáním školek na velkostatcích a při klášterech. Odtud se ovocné stromy šířily do sel­ských zahrad. Významnou roli sehrály také triviální školy, kde byli rolničtí sy­nové školeni i v pěstování ovocných stromů. Ve zdejších teplých oblastech bylo běžné pěs­tování jabloní, hrušní, švestek, višní, třešní, oře­chů, broskví, meruněk a melounů již v 18. století. Vrchnost se snažila motivovat usedlíky k pěstování ovoce - např. ženich musel nejdříve vysadit šest ovocných stromů, než dostal povo­lení k sňatku; vrchnost uvolňovala pozemky pro zakládání školek při triviálních školách. Na všech lichten­štejnských statcích byli ustanoveni za­hrad­níci dobře znalí ovocnictví. Císař František přikázal zahradníkům císař­ských statků, aby bezplatně předávaly rouby ušlechtilých ovocných odrůd všem zájemcům, kteří o ně požádají. Zásluhou profesorů brněnské učební stolice zemědělství a ovocnicko vinařského spolku byly vydávány od­borné časo­pisy a vydáno bylo i několik odborných ovocnář­ských knih; byli také pořádány kurzy ovoc­nictví a vinařství pro učitele a zahradnické příručí při vyso­kých školách. Především venkovští učitelé se za­sloužili o výchovu ovocnářského dorostu. V Brně se od r. 1833 pořádají propagační výstavy ovoce (od r. 1850 v Mikulově a Hustopečích). V r. 1884 byla založena odborná štěpařská škola v Brně. Probíhal výzkum nových agrotech­nických postupů (kroužkování) a výzkum ochrany ovoc­ných dřevin před škůdci pří­padně nepřízní počasí (zakuřování). Nej­lepší ovocnáři byli vyznamená­váni nejen za úspěchy na výstavách, ale i za větší nové výsadby. Rozvo­jem ovocnářství ve zdejším kraji se kromě výše uvedených společností zabývala i celá řada míst­ních spolků a lidových hospodářský škol, které vznikaly v mnoha obcích.
Dnešní stav ovocných sadů dle údajů z katastru nemovitostí je 149,72 ha.