V prvním díle seriálu pověstí se seznámíte s osobnostní více než tajemnou. Asi každý z nás pamatuje z dějepisu vznik a vývoj husitských válek. Málokdo ovšem ví, že i našem regionu žil člověk, který v mnohém převyšoval válečníky téměř celé střední Evropy. Život tohoto muže je zastřen mnoha záhadamia mýty. Pokusme se tedy alespoň v možné míře rozplést životní osudy válečníka, který nebyl postrachem jen Moravy, ale také Uherské země.

Jedním z nejvýznamnějších členů landštejnského rodu na Moravě byl bezesporu Smil z Landštějna a Moravan, syn Rytíře Jana z Moravan. Jan se přímo účastnil delegace Moravských a Českých pánů do Kostnice za záchranu kazatele Jana Husa a přivěsil také svou pečeť na listinu katolické círvkvi zaslanou. Patrně každý z nás má má alepsoň základní znalosti o procesu s mistrem Janem Husem a jeho důsledky, takže je nebudeme rozebírat. Vrátím se raději zpět na Moravu, k našemu Janovi z Moravan a předevšík jeho synu Smilovi.

Smil se patrně narodil někdy kolem roku 1412 a své mládí trávil podle všeho se svými bratry Janem Jandou, Mikulášem, Zbyňkem a Janem Zubem na rodové tvrzi v Miloticicích, která tehdy pánům z Moravan patřila. Dnes na místě bývalé tvrze stojí známý milotický zámek. Ve svém mládí byl Smil dán do výchovy opatovi hradišťského kláštera u Olomouce Václavu Hřivňáčovi z Horky. I když byl Smil vychován v přísně katolické víře, již někdy před rokem 1430 byly patrná jeho silná orientace ke kalichu, tedy husitské víře.

Důvod této změny lez hledat ve skutečnosti, že jak jeho otec, tak i bratši měli ke kalichu velmi blízko. Je možné, že se Smilovo náboženské přsvědčení stalo silnějším po smrti otce. Smilovi začal zcela nový žiovt. Spolu se svými bratry se pustil do bojů, především proti katolické víče. Dlužno říci, že byť byl nejmladší ze synů Jana z Moravan, zapsal se do dějin válečnictví na Moravě a na Slovensku, v té době v Uhraách, nejvýrazněji z bratrů Moravanských.

V letech 1431 a 1432 se bratři připravovali ke svým válečným tažením. Dne 22. června 1432 pak své válečnické tažení předvedli poprvé naostro. Jejich prvním cílem se stal silně opevněný kláštěr hradišťský u Olomouce, jehož býval Smil dříve svěřencem. Zdá se, že tam měl Smil nějaké nevyřízené účty a rovněž některé přívržence, kteří mu pomohli dobýt klášter zradou, jak uvádí některé prameny. Pozornost Smila jeho bratrů se pak obrátila k nedalené Dolanské Kartouze. lteré byla rychle dobyt a vypálena. Skutečný husakrským kouskem bylo ale dobytí silně opevněného biskupského města Kroměříže. Město Smil se svými bratry a jejich vojenskou družinou přepadl v noci 28. září 1432. Podle skromných zápisů, které so dobytí Kroměříže dochovaly, dobyl Smil se svými bratry a vojskem kroměřížské hradby, vypálil část města včetně kostela svatého Mořice a poté se ve městě usadil a opevnil. Nutno podotknout, že Kroměříž, jako sídlo křesťanské církve, nedobyla spousta významnějších vojevůdců, než byli bratři z Moravan.

To vedlo k období dobyvatelského klidu a reorganizaci poměrů ve městě a obcí přiléhající pod kroměřížské panství. Asi nejvíce zkušeností s hospodařením měl starší bratr Mikuláš, který své ekonomické nadání předvedl v plné míře. Patrně i proto král Zikmund nechal zapsat roku 1435 Smilovi z Morava a Landštejna Kroměříž jako jeho oficiální majetek, pod podmínkou, že jej bude nadále vojensky hájit.

Po čtyři další roky toho o Smilovi a jeho bratřích mnoho nevíme. Ale z následujích zpráv e se dá vytušit, že oba dva Janové a Zbyněk již byli po smrti. Po ukončení husitských válek se totiž Smil s Mikulášek zaměřili na válečnou hranici s Uherskem. Podnikatli své válečné vkýpravy s četným vojskem až k Bratislavě. Například ne 27. května 1439 vypálili Skalici a třináct osad v jejím okolí. Získanké věci pak porozdávali někde pod hradem Branč, na dnešním Slovensku. O čtyři dny později zopakovali plenění kolem Skalice s vojske o síle 700 mužů. Na tehdejší dobu to byla skutečně mneží armáda o velké útočné síle. V Uhraách trávili Smil s Mikulášem a jejich armádou převážnou část roku 1439. Odtut se chystali koncem listopadu ke vpádu na Moravu. Kam všude měli namířeno přesně nevíme, z pramenů se nedovídáme.