Když se museli habáni vystěhovat z Lanžhota, nesměli si vzít s sebou ani své zlaté peníze, ani stříbrné náčiní, ani šperky. Habáni prosili, aby si na cestu mohli vzít ze stromů svých zahrad alespoň jablka. Páni jim to milostivě povolili a ještě se smáli, jak habáni trhají na cestu i jablka nedozrálá.

Naložili několik vozů jablek a jeli k uherským hranicím. Když přijeli k řece Moravě, prosili převozníka, aby je převezl. Peníze, že nemají, ale že zaplatí jablky. Převozník se zdráhal, když uviděl nedozrálá zelená jablka, ale nakonec je přece převezl. Když mu za převoz stále nabízeli jablka, vzal si nakonec tři a strčil za košili.

Habáni byli dávno za horami, když převozník dostal velikou žízeň. Vzpomněl si na jablíčka, jedno vytáhl a kousl do něho. Ale co to? V jablíčku kousl do něčeho tvrdého. Když se pořádně podíval, zjistil, že v jablku je zlatý dukát. Rychle rozlomil další dvě jablka a i vtěch to bylo po dukátu. Pozdě litoval, že si jablek nenabral víc. Tak si habáni část svého majetku odvezli, ale většina zůstala v jednoum sklepení v Lanžhotě, kde poklad hlídá ohnivý kohout na sudě se smolou.