Stařeček Vavrys rád besedoval s mikulčickým rechtorem. Jednou se stařeček při skleničce vína rozpovídal o pokladu, který je prý zakopaný na Dolním. Stařeček rechtorovi poklepal po rameni a povídá: " Tož rechtore na Velký pátek se tam vydáme." Rechtor si sice myslel, že z toho mračna pršet nebude, ale protože nechtěl kazit dobrou náladu při besedě, přisvědčil. Když však stařeček častěji připomínal slib, začalo rechtorovi mrazit v zádech. Ale couvnout nemohl, protože si nechtěl stařečka Vavryse rozzlobit.

A tak jednou na Velký pátek, když se setmělo, vydali se hledat poklad. Rýče a krompáče stařeček řádně nabrousil, jen se v měsíčním světle blyštěly. Rechtor se několikrát ohlédl, zda ho snad někdo nevidí. Rechtor se několikrát ohlédl, zda ho snad někdo nevidí. Ale nikde ani živáčka. Kopali, kopali, až jim pot stékla z čela, když tu se cosi v měsíčním světle zablýskalo. Byl to hrnec, pěkně veliký. Stařečkovi oči zasvítily jako kocourovi, když pomyslel, co v něm bude dukátů. Koupsí ještě jeden grunt a kdoví co ještě. Také rechtora podělí, aby nemusel tříd bídu. Najednou, kde se vzal, tu se vzla - vyřitil se proti nim obrovský vůl a už jenom nabrat rechora na rohy. Rechtor měl sice strach, ale nepovolil, když strařeček zvolal : "Neboj se! Neuhýbej!"

A tak kopali dál, ale nemohli si v hlavě srovnat, pro je hrnec obrácený dnem vzhůru. Práce jako by se při každém kopnutí zpomalovala, zem začínala být tvrdší. A když vykopali hrnec do polovice, objevili se dva statní čerti, kteří táhli vrchovatě naloženou fůru obilí. Div jim žíly neprasly. "Kdo tu fůru naložil, měl by dostat štraňkem," pomyslil si stařeček Vavrys, když viděl jak je fůra špatně naložená. Už už by byla na rechora spadla a ten by určitě byl uhnul, kdyby stařeček nebyl zvolal: "Neboj se, neuhýbej!" Jak čerti přišli, tak odešli.

Střeček s rechtorem počali kopat rychleji, srdce jim bušilo jako zvon. Když na kulčickém kostele odbíjela půlnoc, měli hrnec na samém vršíčku. Už už oba viděli, jak se z něho sypot zlaté dukáty, kdy žu co čert nechtěl" Přihnali se jako vítr dva mládenci. Z očí jim šlehaly plamínky, místo levé nohy měli kopyto. Začali stavět šibeničku. Znenadání ten, který stál nejblíže, povídá: "Kterého napřed?" Druhý čert neodpovídal, jenom ukázal rukou na rechtora. Tu už bylo pro rechotra příliš. Praštil krompáčem a utíkla do dědiny, jako by mu půda hořela pod nohama.

"Kdyby se byl rechtor nebál, mohli jsem poklad vykopat," vyprávěl potom stařeček Vavrys chlapům v hospodě. Na Dolním od té doby už nikdo štěstí nepokoušel - a tak tam zlatý poklad asi leží dodnes.