Jednou se vydal stařeček Mráz z Tvrdonic na besedu do Lanžhota. Když přišel do Kostic, bylo mu samotnému smutno. Proto byl rád, když viděl vojáka na koni, jak pomalu jede touže cestou. "Hej, kamaráde, počkej na mne! Samotnému se mi špatně šlape!" Voják sesedl z koně, počkal na stařečka a šli. Cesta jim vesele ubíhala. Jen bylo stařečkovi divné, co ten vojákův kůň stále dělá. Pořád mu totiž strkal hlavu přes rameno a chvílemi se mu zdálo, že mu z tlamy srší jiskry. Když ho ale voják uklidňoval, aby si z toho nic nedělal, dal si říci. Před Lanžhotem se voják i z koněm ztratili, jako by se po nich země slehla. Až večer, když se stařeček vracel zpátky, spatřil, že jeho přítel s podivným koňem na něho čeká. Pozdravili se jako staří známí a cesta jim ubíhala tak, že ani nepoznali, že budou za chvíli doma. Opět se mu zdálo, že s koněm není všechno v pořádku. Stále musel kobyle odstrkoval hlavu rukou, jak mu ji kladla na rameno. Už se i rozlobil. Před Kosticemi se voják opět ztratil a objevil se nepozorovaně za vesnicí. To už se stařeček Mráz začal bát. U Tvrdonic býval rybník. Když k němu došli, voják najednou pronikavě zasmál a zavřískl:" Hehehe" Ale nahnal jsem ti strachu" Pak zmizel i s koněm v rybníku, až se voda dovysoka rozstříkla.

Stařeček Mráz přišel domů víc mrtvý než živý. Několik dní si poležel, jak ho bolela hlava od přemýšlení, že by si ho záhadný voják, ze kterého se vyklubal hastrman, stáhl za sebou do rybníka. Tuto příhodu vypravoval celé vesnici, vždycky se přitom pokřižoval a odpliv si. Do Lanžhota už víckrát pěšky nešel.