Na hastrmana, který sídlil v jednom rameni Dyje blízko Staré Břeclavi, si rád vzpomínal stařeček Ščuka. Dyje za Starou Břeclavou bylo místo, kde se stařeček Ščuka ve svém volném čase nejraději zdržoval. Byl vášnivým rybářem a pobyt u vody ho lákal víc než vysedávání u piva a karet. Byl rybářem zkušeným a domů nepřicházel nikdy s prázdnou.

Na chytání ryb si vymyslel jakýsi vlastní zlepšovák. Byl to zdokonalený čeřen, ve kterém měl jako návnadu zavěšený míšek s vařeným ječmenem. Zaútočila - li na návnadu větší ryba, čeřen se pohunul a rozezvučel zvonek, který byl zavěšen na jeho holi. To bylo znamením, že v čeřenu je nějaká větší ryba a že přišel jeho čas, kdy má čeřen z vody vytáhnout.

Když byl stařeček sám, přicházel za ním takový malý zelený mužíček. Zjevil se znenadání, jako by vyrostl ze země. Stařeček věděl, že je to hastrman, ale nebál se ho. Hastrman vždycky se stařečkem pěkně pobesedoval, nacpal si do své faječky tabáku ze stařečkova kočičáku a poradil mu, kde má hodit čeřen do vody, chce-li ulovit pěkné kusy. Když odcházel, vždy přál stařečkovi pěkný lov, ale jednou mu při loučení řekl výhružně: "Michale, to ti povídám, až sa bude někdo topit, né abys ho vytahoval z vody. Ani jednu rybu bys víc už potom nikdy nechytil!" Stařeček měl však štěstí, že v jeho blízkosti se nikdy nikdo nekoupal, takže nemusel nikoho zachraňovat a hastrmana si nepohněval.