Myslíte, že hastrman sídlíval jenom v ryníce nebo v řece? Stařenka pana řídícího učitel Františka Vaculoviče z Mutěnic by vás přesvědčil o tom, že se hastrman dovedl proměnit v bílého koníka a každou noc se popásal na Zbrodě. Však poslechněte, co vyprávěla.

Jednou šel stařeček Vaculovič z hodonínského jarmarku domů. Byl už večer, měsíc v úplňku. Jeho stříbrný svit protkával stromy na Zbrodě. Tu si všiml, že na louce se pase pěkný bílý kůň. Hned ho napadlo, že je to proměněný hastrman. Strýc Vaculovič si uřízl tenkouv a ohebnou haluz, neslyšně se přiblížil ke koníkovi, haluz mu zasekl na krk a už byl koník v chomoutu. Utéci nemohl. Šel poslušně, ani se nevzpouzel, protože věděl, že by mu to nebylo nic platné. Strýc ho uvázal ke žlabu ve stáji, ale žrát mu nedal. A pít? Kdepak

To by se v něm probudilo vodnické kouzlo a koník by utekl. Proto také doma přikázal, aby se mu do krmení nikdo nepletů. Každý den ho zapřahal avyjížděl s ním orat a vláčit, hnůj vyvážet, prostě ty nejhorší formanky s ním dělala a když už kůň nemohl, ještě jej bičem švihal. Varoval se však jet kolem potoka nebo jiné vody, protože tam by se mohl koník dostat z jeho moci.

Jednou tetka chtěla, aby jí strýc odvezl do Hodonína na jarmark máslo a sýr. Strýc zapřáhl bělouše, ale na jednou zapomněl. Místo té haluze dal mu na krk obyčejnou ohlávku.

Jeli. Když dojeli ke Zbrodu, na to místo, kde strýc koně chytil, ohlédl se kůňa povídá lidským hlavem: "Už jsem se nadřel dost, ani žrát si mi za celý ten čas nedal!"

A v tu chvíli se rozjel rychlým klusem. Jel čím dál rychleji, přes hrudy a výmoly, vůz lítal od příkopu k příkopu. Najednou prask, ohlávka praskla a bílý kůň byl ten tam. Vůz se na hrbolu převrátil, strýc z něho vypadl a ošklivě se potloukl. Domů se dobelhal víc mrtvý než živý. Dva měsíce to trvalo, než se zdrchal, ale jak dostal chuť na pohár dobrého mutěnického vína, bylo vyhráno. Zkrátka, dostal se z toho. Věděl ale do té doby, že s vodníkem není radno nic si začínat. Nebylo ani třeba. Vodník se od té doby na Zbrodě neukázal.