Jednou přijel císař Josef II. nečekaně do Čejkovic, odevzdal patent purkmistrovi a do rána měli jezuité zámek opustit. Neměli ani čas, aby se s občany rozloučili. Představený svolal důležitou radu. Ale že jezuité císařovo rozhodnutí očekávali, byli na něj připraveni. Všechno šlo jako na drátku. Jeden po druhém pospíchali ke studni, která stála uprostřed nádvoří, a něco do ní házeli. Jakmile se setmělo, začali se jezuité jeden po druhém vytrácet. Každý z nich se opíral o velikou silnou hůl. Několi jich přešlo, aniž by si všimli výrostka Mikulice. Byla v něm malá dušička. Potom ale zvítězila zvědavost, vystrčil hlavu, a tu se před ním objevil už hodně starý jezuita. Také se opíral o hůl. V Mikulicovi by se krve nedořezal, jak se lekl. Avšak jezuita se zastavil a vlídně povídal: "No, chlapíku, pomůžeš mi tu hůl donést k Remízku?" Tak se nazývá kopec na cestě ze zámku k Mutěnicím. Mikulica se hned chopil hole, ale dlouho ji jenom tak v ruce nenesl, protože byla velice těžká. Hodil ji na rameno, ale hůl byla stále těžší a těžší. Když už ji nemohl unést, praštil s ní o zem. V tu ránu se hůl rozpůlila a po zemi se kutálelo zlato a stříbro. Mikulica nemeškal a hned začal sbírat, co se dalo. Nakonec vzal nohy na ramena a utíkal k Čejkovicím. Když přiběhl domů, všichni už spali. Přistoupil k oknu a mince počítal. Napočítal rovných deset. Měsíc svítil, jako by se vysmíval, že si nevzal peněz víc. Co naplat! Mikulica byl rád, že má aspoň něco.

Brzy ráno, jakmile se rozednilo, vyprávěl domácím, co se mu přihodilo. Nechtěli mu věřit. Ale když ukázal peníze, byli překvapeni. Vypravili se na to místo, kde včera ležela jezuitova hůl, ale ani po jezuitovi, ani po jeho holi a penězích nebylo památky.

Zkuste se dostast do studně po provaze, navrhovali sousedé. A tak uvázali Mikulicu na provaz a spouštěli ho doů. A protože se v studni nedalo dýchat, museli ho vytáhnout.

Zámecká studna byla rozbořena, zasypáno a tím zapadly naděje, že by se zlato a stříbro, které tam nasypali jezuité, mohlo nalést. Pověst o pokladu pomalu bledla, takže dens ji znají jenom ti nejstarší. Po jezuitech však přece jenom památky zústaly. Jsou to vzácné obrazy v čejkovickém kostele, které pocházejí ze zámecké jezuitské kaple.