Obce Podluží a Hodonínska

  • Rozloha katastru: 2506 ha
  • Počet obyvatel: 2500
  • Nadmořská výška: 208 m n. m.

cejkoviceMěstečko leží v mírně zvlněném terénu západní části hodonínského okresu, protéká jím říčka Prušánka a hned ze tří stran je obklopeno vinohrady.

Vinařstvím ostatně obec nejvíce proslula. Písemně doloženo je zde už od 13. století, kdy tady začíná vinnou révu pěstovat řád templářů. Ten Čejkovice získal patrně před rokem 1240, první písemná zmínka o vesnici se ale vztahuje k roku 1248. Na templáři postavené tvrzi často pobýval i řádový komtur Ekko. Po zrušení řádu se obce r. 1309 zmocnil nejvlivnější český šlechtic té doby Jindřich z Lipé. Poté následují v poměrně rychlém sledu rody pánů, příp. rytířů, z Kunštátu, Šternberka, Zástřizl, Lomnice a Prusinovských z Víckova.

V r. 1624 obdržel Čejkovice další řád, tentokrát jezuitský, za jehož správy dosáhlo svého vrcholu místní vinařství. Zároveň se však jednalo o období, kdy městečko postihly důsledky třicetileté války, nájezd Turků r. 1663 i uherských kuruců v r. 1705, kteří je skoro celé vypálili. Po zrušení Tovaryšstva Ježíšova v českých zemích přešel zdejší majetek do tzv. studijního fondu, jenž se měl stát ekonomickou základnou budoucí školské reformy. V r. 1785 navštívil Čejkovice císař Josef II. a traduje se, že na přímluvu starosty zrušil své nepopulární nařízení o pohřbívání v plátně.

Z akcí zde pořádaných je možno připomenout prezentaci místních vinařských firem Vinné trhy Čejkovice (květen), tradiční krojové hody (srpen), zarážání hory (září) či známé atletické závody Čejkovická laťka (březen).

Z organizací a spolků lze pak upozornit na dechovou hudbu Vinařinka a mládežnickou dechovou hudbu Mutěňané Čejkovjané, dále na dětský národopisný soubor Iskérka, mužský sbor Révokaz, a především na folklorní soubor Zavádka; ze sportovních oddílů na AC Čejkovice.

V obci najdeme celou řadu památek. Především jde o původně středověkou tvrz přestavěnou počátkem 18. století na zámek. Dominuje mu hranolová věž a nachází se v něm i někdejší jezuitská kaple, dnes obřadní síň, nebo Zámecká galerie vín nabízející vína čejkovických vinařů. Podzemní sklepní prostory úctyhodných rozměrů, kde mohl projet ozbrojenec na koni či plně naložený vůz, byly a nadále jsou pod názvem Templářské sklepy využívány pro uskladnění a zrání vín. Část zámeckého objektu v současné době slouží jako hotel. Kostel sv. Kunhuty byl rovněž založen již ve 13. století, několikrát vyhořel a v průběhu 18. a 19. století došlo k jeho přestavbě do dnešní podoby. V Čejkovicích si lze sjednat i prohlídku malé expozice orientované na život T. G. Masaryka, a to v domku, v němž ona významná osobnost československé politiky prožila část svého dětství. V blízkosti zámku se nachází ještě památkově chráněná barokní sýpka, u kostela fara z 2. poloviny 18. století a lidové stavitelství zastupují usedlosti čp. 25 a 77. Na seznamu chráněných přírodních území jsou stepní lokality Čejkovické Špidláky.

Významnými rodáky z Čejkovic jsou mj. profesor teologie, literát a filosof Dominik Pecka; žurnalista, básník a prozaik Svatopluk Wurm Čejkovský i kanovník, brněnský prelát a autor několika historických spisů Jakub Hodr.

www.cejkovice.cz

  • Rozloha katastru: 1991 ha
  • Počet obyvatel: 2901
  • Nadmořská výška: 178 m n. m.

01Obec Dolní Bojanovice leží v úrodné krajině Dolnomoravského úvalu, vesnicí protéká říčka Prušánka.

Nejstarší doklady pravěkého osídlení lokality pocházejí z mladší doby kamenné. Podle dalších archeologických nálezů bylo území obce i okolí později osídleno též Kelty a Slovany.

Nejstarší písemná zpráva se řadí k roku 1196, kdy olomoucký kníže Vladimír daroval ves nazývanou Boyanowicz premonstrátskému klášteru Hradisko u Olomouce. Ve druhé polovině 14. století patřila obec pánům z Kunštátu a od počátku 16. století do roku 1848 byla součástí hodonínského panství. K důležitým zdrojům příjmů vrchnosti patřilo rybníkářství a vinařství.

Dolní Bojanovice velmi trpěly četnými válečnými nájezdy, nebezpečí představovaly rovněž požáry (obec zcela vyhořela třeba v r. 1863) nebo ničivé nemoci (epidemie cholery z r. 1867). Při osvobozovacích bojích v roce 1945 zde týden sídlil sovětský štáb maršála Malinovského.

Nejstarší písemný doklad o pěstování vinné révy v obci pochází z roku 1738. O tom, že „Bojanovský ryzlink“ měl znamenitou pověst, svědčí i fakt, že se dodával na císařský dvůr do Vídně. V roce 1905 bylo navíc v Dolních Bojanovicích založeno rolnicko vinařské družstvo Zádruha, první v českých zemích. Málokterá vesnice na Slovácku je tak proslulá kulturním, ale také náboženským životem jako Dolní Bojanovice. Setkáte se zde s bohatě zdobeným krojem, starobylým nářečím i zvyky. Z tradičních slavností jsou vyhlášené zejména Svatováclavské hody (září) a Hodky s vinobraním (říjen) či srpnové Zarážání hory. Mnohaletou tradici má Svatováclavský sbor a orchestr, dále zde působí dechové hudby Bojané, Šohajka a Liduška, cimbálové muziky Morava, Zádruha a Grajcar a další hudební skupiny. V obci je též základní umělecká škola, kterou navštěvuje
více než 300 žáků. Svou tradici tu má i ochotnický divadelní soubor. Každoročně se pořádá Jarní hudební festival (březen – duben), na němž se milovníkům vážné hudby představují špičkoví umělci z domova i ze zahraničí. Pozornost návštěvníků upoutá barokní kostel sv. Václava z roku 1734, upravený koncem 19. století, kapličky Nejsvětější Trojice, sv. Floriána a sv. Jana Křtitele a také dřevěné, bohatě vyřezávané, památkově chráněné kříže. Přístupna veřejnosti je tzv. Slovácká chalupa – památka lidového stavitelství s číslem popisným 217. Tajemné a dosud zdaleka ne zcela probádané zůstávají chodby v objektu vzpomínaného vinařského družstva Zádruha.

02V Dolních Bojanovicích se narodili: Petr Esterka, římskokatolický pomocný biskup pro Brno a českou komunitu žijící mimo naši republiku; Michal a Růžena Komosní, tvůrci podlužáckých krojů; František Vymyslický, autor zmíněných vyřezávaných křížů; František Esterka, vědecký pracovník zabývající se problematikou vrtně výplachového inženýrství v naftovém průmyslu; Pavel Janeček, učitel hudby, regenschori, pracovník kultury, vydavatel učebnic hudby; Jan Pospíšil, akademický malíř, a další.

www.dolnibojanovice.cz

  • Rozloha katastru: 2257 ha
  • Počet obyvatel: 6514
  • Nadmořská výška: 200 m n. m.

01Město v dolňácké části Slovácka obklopuje hned z několika stran – především z jihu a ze západu, ale částečně též z východu – rozsáhlý lesní komplex zvaný Doubrava. Od severu je chráněno poněkud vzdálenými vrcholky Ždánického lesa a Chřibů, ve směru na jih a jihovýchod se otvírá nížina povodí říčky Kyjovky. Výsledkem jsou velmi příznivé klimatické podmínky, které měly vliv na vznik zdejšího osídlení již od pravěku. První historicky doloženou osadou na katastru byly Jarohněvice (r. 1222). První písemná zpráva o vsi Dubňany ovšem pochází až z roku 1349, kdy se připomíná, že Čeněk z Lipého prodal obec Smilovi z Letovic. Název Dubňany je podle nejstarších zpráv odvozen od dubových lesů v Doubravě.Vesnice Dubňany vznikla v místech dnešního kostela sv. Josefa a nejstarší zápis týkající se její velikosti pochází z roku 1620, kdy je v místní kronice uváděno, že má 86 domů s 560 obyvateli. Tento počet se přirozeně v průběhu staletí výrazně měnil – zatímco v období třicetileté války žilo ve 14 domech jen 90 lidí, v roce 1819 je již uváděno 323 domů s 1 328 obyvateli. Ke skutečnému rozvoji však dochází po roce 1850, kdy v Dubňanech vzniká sklářský průmysl (Horní huť v r. 1868, Dolní huť v r. 1875), a hlavně hornictví (dnes již neexistující lignitové doly Jiříkovsko, Antonie, Rudolf, Marie a Pomoc Boží v 60. a 70. letech 19. století). Tehdy se také zemědělská vesnice mění v obec hornickou a tento trend je jen prohlouben rozvojem hornické činnosti v letech 1950 – 1980. V roce 1960 končí výstavba sídliště Lignit a Dubňany jsou cílem přistěhovalců z bližšího i vzdálenějšího okolí, kteří tady získávají práci. Dnem 1. 7. 1964 dostávají Dubňany statut města a dva roky předtím dosahují i nejvyššího počtu obyvatel ve své historii – 7 097.

02Ani tento překotný vývoj ale nezabraňuje místním v pěstování vinné révy. Prvotřídní viniční trati ležící mezi Dubňany a Mutěnicemi i dnes produkují kvalitní bílá vína a vinné sklepy tu vytvářejí rozsáhlý vinařský areál. Tradice udržují ženské národopisné soubory Drmolice, Dúbrava a Dúbravěnka, mužský pěvecký sbor Dubňany, cimbálová muzika Dúbrava a dechová hudba Přespolanka. Z památek lze upozornit na již zmíněný novogotický farní kostel z roku 1885, ovšem se starším presbytářem hlásícím se do r. 1720. Vedle stojí empírová budova fary z r. 1859 a ve městě najdeme i hodnotné sochy (sv. Jan Nepomucký z r. 1797, sv. Vendelín z r. 1763) a dva kříže z let 1784 a 1786. V bývalé škole našla místo expozice hornictví a sklářství zaměřená na Dubňany a okolí, v níž se ovšem zčásti věnují i historii a národopisu tohoto města. Z přírodních pozoruhodností si zaslouží zmínku prastarý dub u Jarohněvického dvora, jehož stáří je odhadováno na zhruba 600 let. Široké možnosti sportovního a rekreačního vyžití nabízí městské koupaliště s různými vodními atrakcemi; navštívit lze rovněž Sportcentrum Želva.

Mezi osobnosti, které odsud pocházejí, patří mj. hudební skladatel Ludvík Podéšť, akad. malíř Vladimír Koštoval či spisovatelka Bohumila Dubňanská.

www.dubnany.eu

  • Rozloha katastru: 6345 ha
  • Počet obyvatel: 25875 N
  • Nadmořská výška: 167 m n. m.

01Okresní město a přirozené centrum Mikroregionu Hodonínsko, ležící v Dolnomoravském úvalu u řeky Moravy, vklíněné mezi řeku Moravu, tvořící hranici se Slovenskou republikou, a rozsáhlý lesní komplex Doubrava.

První historicky věrohodná zpráva o Hodonínu pochází z roku 1169, zdejší území však bylo osídleno mnohem dříve. Samotnému městu předcházela existence strážního hradu, k povýšení na město došlo až listinou manželky krále Přemysla Otakara I., královny Konstancie Uherské z roku 1228. Důležitým datem je rok 1512 – tehdy se mění statut Hodonína z města královského na poddanské, i tak ale zůstává střediskem rozvíjejícího se panství.

Roku 1841 projel Hodonínem po Severní dráze císaře Ferdinanda první vlak, což spolu s dřívějším (1783) založením tabákové továrny a následným vznikem cukrovarů a cihelen (Redlichova cihelna byla před 1. světovou válkou největší ve střední Evropě) znamenalo novou, průmyslovou etapu ve vývoji města, jen krátce zbrzděnou okupací pruského vojska v r. 1866, které s sebou přivleklo i epidemii cholery.

Pro kulturní dějiny města jsou důležité roky 1907, ve kterém je založeno Sdružení výtvarných umělců moravských v čele s bratry Úprky, Antošem Frolkou a dalšími, a 1913, kdy byl otevřen Dům umělců, nynější Galerie výtvarného umění.

Těžkou ránu spojenou se značnými ztrátami na životech občanů naproti tomu znamenalo spojenecké bombardování v listopadu 1944 a přechod fronty v dubnových dnech roku následujícího. Od padesátých let minulého století tvoří dominantu města vysoké komíny elektrárny.

02Ze široké škály zde působících organizací uveďme aspoň divadelní soubor Svatopluk, folklorní soubor Dubina, Slovácký krúžek Hodonín a samozřej-
mě Hodonínský symfonický orchestr a smíšený pěvecký sbor. Z neméně početné řady každoročně konaných akcí upozorněme třeba na soutěž dětských zpěváků lidových písní Věneček z rozmarýnu Fanoše Mikuleckého (březen), hudební festival Concentus Moraviae (červen), Svatovavřinecké slavnosti (srpen), Svátek vína (září) nebo Císařské hody (říjen).

V Hodoníně může návštěvník také zamířit do barokního zámečku – Masarykova muzea s expozicí věnovanou TGM, stejná instituce má navíc na hlavní tepně města, Národní třídě, samostatný výstavní sál Evropa. Je tady též zmíněná Galerie výtvarného umění s díly předních slováckých výtvarníků, Muzeum naftového dobývání a geologie, zoo, dům kultury, Lázně Hodonín nabízející regenerační pobyty, říční přístav... Za zhlédnutí jistě stojí rovněž radnice z let 1902 – 1904 postavená ve stylu norimberské secese; kostel sv. Vavřince z let 1780 – 1786, před kterým jsou barokní sochy sv. Šebestiána a sv. Jana Nepomuckého; dále mariánský sloup (1716); socha sv. Vendelína (1777); socha hajníka (1924) od Franty Úprky; kaple sv. Kříže (1720) se soukromou galerií Kaplička aj.

Nejslavnějším hodonínským rodákem je první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk, z dalších lze vzpomenout starostu města v době první republiky Jaroslava Dobrovolského, umučeného za okupace; část života zde prožili např. i spisovatelé Ivan Olbracht, Gabriela Preissová, Jiří Mahen, malíři Martin Benka, Karel Novák a další.

www.hodonin.eu

  • Rozloha katastru: 1591 ha
  • Počet obyvatel: 1508
  • Nadmořská výška: 175 m n. m.

01Podle pověsti tato lidnatá obec, ležící v bezlesé rovinaté, intenzívně zemědělsky obhospodařované krajině u potoka Svodnice, obdržela svůj název podle rozložité hrušně stojící prý kdysi v místech, kde je dnes střed vesnice.

V písemných pramenech se obec, vzniklá nejspíše kolonizací někdy na počátku 13. století, připomíná v roce 1368, kdy náležela k panství nedalekého hradu v Týnci. Spolu s touto državou se Hrušky v 15. století dostaly k panství břeclavskému, které v roce 1638 koupili Lichtenštejnové, v jejichž vlastnictví vesnice zůstala až do roku 1848. Obyvatelstvo bylo stíháno četnými válečnými útrapami středověku i novověku, neboť blízkost uherské hranice a otevřenost krajiny mu neskýtala mnoho příležitostí k záchraně. Velmi výrazně Hrušky postihla zejména třicetiletá válka, na jejímž konci bylo z původních 52 gruntů 48 zpustlých, čímž se obec zařadila mezi nejvíce postiženena jihu Moravy. Předtím zde r. 1605 řádili uherští bočkajovci, potom r. 1673 pro změnu Turci. Vůle k životu se však pokaždé prosadila a obyvatel postupně přibývalo. Od období první republiky až dodnes se na katastru obce těží ropa. V době 2. světové války se tu za pomoci místních občanů krátce ukrývala parašutistická skupina Clay se svou vysílačkou Eva. (Výsadkářům je věnována pamětní deska umístěná na místě jejich bývalého úkrytu.)

Areál vinných sklepů v uličce příhodně zvané Sklepní prozrazuje dlouholetou vinařskou tradici a „Víno z Hrušek“ nadchne nejednoho znalce tohoto lahodného moku. Hrušky navíc protínají i Moravské vinařské stezky. Historii vinohradnictví ostatně dokládá též pečeť obce z roku 1622, na níž je vinařský nůž, hrozen a hrušeň.

02Vesnice má bohatou náboženskou tradici, což mj. dosvědčuje překvapivý počet soch a křížů. Je jich více než desítka a za všechny budiž uvedeny aspoň sochy sv. Josefa, sv. Jana Nepomuckého, sv. Michala a Nejsvětější Trojice, díla z konce 19. století. A samozřejmě dominanta obce: kostel sv. Bartoloměje z roku 1861, který zdobí zvon s českým nápisem ze 17. století.

Hrušky často ožívají folklorním ruchem. Zpěvnost zdejšího lidu udržuje a rozvíjí především populární mužácký pěvecký sbor, dále dívčí sbor a dětský národopisný soubor Jatelinka. Autentické lidové písně, kroj i tance je možno spatřit každoročně o tradičních bartolomějských krojových hodech, konaných o svátku patrona místního kostela 24. srpna. Mezi další pravidelné akce pak náleží červencový den otevřených sklepů a březnová přehlídka vín a sýrů.

K osobnostem svázaným s obcí patří někdejší čsl. reprezentant a rekordman, běžec Bohumír (Bob) Zháňal, jenž tady prožil mládí.

www.hrusky.cz

  • Rozloha katastru: 708 ha
  • Počet obyvatel: 410
  • Nadmořská výška: 186 m n. m.

01Josefov se nachází v krajině západně od Hodonína, kde převládají pole, vinice a sady. Bezprostředně za vsí protéká říčka Prušánka.

Obec byla založena roku 1782 na území bývalého panského poplužního dvora, postaveného na místě někdejší vesnice Kukvice, jež patřila k nejstarším osadám na Podluží. Poprvé se připomínají v roce 1383. Za česko uherských válek v druhé polovině patnáctého století byly Kukvice vypáleny. K jejich obnově došlo před rokem 1528, za třicetileté války zanikly již ovšem definitivně a památka na ně zůstala jen v názvech polních tratí a vinic.

Nově vytvořený Josefov dostal pojmenování na počest císaře Josefa II. a pozoruhodné je, že jeho obyvatelé byli (na rozdíl od Dolních Bojanovic, pod něž zpočátku z hlediska správního spadali) osvobozeni od roboty. Už tehdy se jednalo o obec zemědělskou se značně rozšířeným vinohradnictvím, což zásadně nezměnila ani staletí následující. K osamostatnění Josefova došlo teprve v roce 1867 a deset let nato zde vznikla jednotřídní škola.

Součástí pestré lidové kultury v obci jsou prastaré zvyky, jako např. „smrtnica“, tedy tradiční vítání jara (o druhé neděli před Velikonocemi), krojové hody s ručním stavěním máje (červenec) nebo zarážání hory (září). Působí tu Mužácký sbor Josefov, ale např. i oddíl stolního tenisu a Kynologický klub. Nejstarší památku představuje barokni socha sv. Anny, nacházející se na okraji vesnice směrem k Prušánkám, datovaná k roku 1760. Dle pověsti ji nechal postavit místní pastýř, který právě na tom místě našel zlatý poklad. V roce 1877 vznikl přestavbou z někdejší kapličky kostel zasvěcený Všem svatým.

K zajímavostem této nevelké obce patří poměrně hojný počet stromů stále populárnějšího jeřábu oskeruše. Jedním z nich se Josefovští přihlásili do soutěže o titul Strom roku 2008 a s neuvěřitelným výsledkem 18 091 hlasů obsadili v rámci celé České republiky druhé místo.

www.josefov.eu

  • Rozloha katastru: 1246 ha
  • Počet obyvatel: 1819
  • Nadmořská výška: 168 m n. m.

01Východní část katastru obce se rozkládá v nivě Kyjovky a Moravy, zbytek území na terase nad nivou většinou pokrývají obhospodařované zemědělské kultury. Zdejší archeologické nálezy pocházejí z doby kamenné i bronzové, objeveny byly rovněž římské mince. První písemná zmínka o vesnici patrně kolonizačního původu je z roku 1384. Tehdy spolu s týneckým panstvím, k němuž patřila, připadla moravskému markraběti Joštovi. Majitelé se pak často měnili, a to až do roku 1638, kdy panství – tenkrát už břeclavské – odkoupil kníže Karel Eusebius z Lichtenštejna. Blízkost uherské hranice znamenala, že obyvatelstvo nesmírně trpělo při všech vpádech z východní strany řeky Moravy (např. bočkajovci v r. 1605, kuruci o sto let později). Obec byla ovšem pleněna rovněž husity či za třicetileté války. A řádil zde i oheň – r. 1829 Kostice až na jeden dům zcela vyhořely, z neštěstí se však poměrně rychle vzpamatovaly. V 19. a ještě na počátku 20. století bývalo zimním zaměstnáním občanů této zemědělské vesnice pletení košin do selských povozů. Vinice se tu sice začaly vysazovat teprve něco málo před sto lety, místní vína však dnes dosahují výborných kvalit.

Pokud jde o kulturní a národopisnou činnost, působí v obci hned dvě cimbálové muziky, a sice Jožky Severina a Dúbrava, dále mužský a ženský pěvecký sbor. O zachování tradic Podluží, slováckých krojů a písní dbá i Slovácký krúžek Kostice, místní chasa a dětský folklorní soubor Kostičánek. Sportovní iniciativě pak vévodí kopaná a oddíl juda, který v místní Sokolovně každoročně hostí kolektivy judistů z celé naší republiky, dobře si vede i oddíl moderní gymnastiky.

Hlavní folklorní událostí jsou hody, konané každoročně po tři dny v polovině měsíce října, navštívit lze i jiné akce, třeba krojový ples o první lednové sobotě.

02Ve vesnici se nachází památkově chráněná kaple sv. Terezie z roku 1861. Kromě ní jsou v Kosticích památkově chráněny ještě kaple sv. Kříže, Balíkových kaple z r. 1898 a socha sv. Jana Nepomuckého. Vydáte-li se směrem na jihovýchod, naskytne se vám krásný pohled na Kostický rybník, louky a lužní les, místa oddechu a procházek místních občanů i návštěvníků.

Poměrně malá obec se může pochlubit celou řadou významných rodáků a občanů. Za všechny vzpomeňme zpěváky lidových písní Josefa Rampáčka či sourozence (Zdeněk a Božena) Baťkovy, skladatele lidových písní Františka Třetinu, akademického malíře Jaroslava Blažka nebo Františka Turečka, který získal ocenění Nositel tradice v oboru výroba lidové obuvi.

www.kostice.cz

  • Rozloha katastru: 1006 ha
  • Počet obyvatel: 1213
  • Nadmořská výška: 160 m n. m.

01Obec Ladná, vklíněná na kusu moravské země mezi dálnicí Brno – Bratislava a lužními lesy podél Dyje, je tichým a klidným místem vhodným pro příznivce pěší turistiky a cykloturistiky. Představuje totiž jeden z ideálních vstupů do Lednicko-valtického areálu, kulturní památky na seznamu UNESCO.

Území, na kterém se tato nevelká vesnice nachází, bylo osídleno již v pravěku, což dokládají mj. objevy hrobů kultury se zvoncovitými poháry a lužické kultury i četnější nálezy kultury únětické. Ty napovídají, že zde bylo na počátku doby bronzové rozsáhlejší sídliště. Samotná Ladná vznikla německou kolonizací patrně krátce před rokem 1220, zřejmě v souvislosti se založením blízkého Podivína. O obci – nazývané tehdy jménem svého zakladatele Reinprechta – nalezneme první zmínku již v roce 1271. Často bývala jmenována i jako Lanštorf (poprvé v r. 1581). Do počátku 16. století náležela k panství podivínskému, pak přešla pod panství břeclavské. Značně trpěla při válkách a nepřátelských nájezdech v 17. století, citelně se jí dotkly též průchody francouzských vojsk v letech 1805 a 1809. V době okupace byla přičleněna k Velkoněmecké říši. Rok 1950 přinesl změnu jejího úředního názvu na dnešní Ladná, ovšem v mezidobí 1976 až 2006 byla jen jednou z městských částí sousední Břeclavi. V lednu 2004 proběhlo místní referendum o odtržení obce od zmíněného okresního města a od 1. 7. 2006 je Ladná opět obcí samostatnou. Z tradičních akcí lze uvést třeba krojový ples (únor) nebo hody a hodky (září), při nichž se v případě vaší návštěvy jistě setkáte s členkami a členy Slováckého sdružení Lanštorfčané i dalšího sdružení – Chasa Ladná.

Hlavní památkou, jež bezesporu stojí za zhlédnutí, je novorománský kostel sv. Archanděla Michaela z roku 1912, dílo architekta rodu Lichtenštejnů Karla Weinbrennera, na které bylo údajně použito 250 druhů glazovaných a neglazovaných tvarovek a obkládacích cihel ze známé knížecí cihelny v Poštorné. Vedle toho tu najdete kapli sv. Michala z r. 1849, poklonu sv. Vendelína z 2. poloviny 18. století a boží muka z přelomu 18. a 19. věku.

Z rodáků pronikl do regionálního povědomí spisovatel František Čapka (pseud. Jakub Ach).

www.ladna.cz

  • Rozloha katastru: 5485 ha
  • Počet obyvatel: 3742
  • Nadmořská výška: 164 m n. m.

01Nejjižnější obec na Moravě, město Lanžhot, má rozlehlý katastr, jehož větší část se rozkládá v nivě při soutoku řek Dyje a Moravy. Zde najdete pravidelně zaplavované lužní lesy a nivní louky – jedinečné a mimořádně zachovalé biotopy středoevropského významu, jejichž rozloha nemá v České republice obdoby. Poprvé se jméno obce připomíná v roce 1384 ve tvaru Lanczhut oppido a překlad jeho německého názvu Landshut (tedy zemská stráž) odkazuje k někdejší funkci Lanžhota na hranici tří zemí – Moravy, Uher a Rakouska. Přes dnešní město v minulosti mnohokrát přešla vojska cizí i domácí, přičemž důsledky pro obyvatele byly nezřídka stejné. Zajímavostí zůstává, že obec patřící od r. 1496 Lichtenštejnům nepocítila důsledky devastující třicetileté války tolik jako lokality okolní, ostatně užila si svoje již v roce 1605 při vpádu bočkajovců, kdy byla zcela vydrancována a vypálena. Tvrdé boje tu probíhaly koncem druhé světové války, ve dnech 5.–11. dubna 1945. Lanžhot, který ve vzpomínaných letech poroby jako jediný v celém českém a moravském pohraničí nepřipadl Německu, ale zůstal součástí protektorátu, byl první osvobozenou moravskou obcí. Cena za to byla ovšem strašlivá – mnoho mrtvých a zraněných občanů, částečné zničení obce a několik stovek padlých sovětských vojáků, z nichž mnozí dodnes leží v neznámých hrobech v lesích mezi řekou Moravou a Lanžhotem.

Od r. 1900 byla obec označována jako městys, 27. června 2001 získal Lanžhot statut města.

Dnes žije mimořádně bohatou tradicí lidových zvyků a obyčejů, dosud je tady velmi rozšířeno charakteristické nářečí. O lanžhotských hodech doprovázených ručním stavěním čtyřicetimetrové máje a konaných v polovině září je možno stále spatřit několik desítek párů místních šohajů a děvčat v nádherném lidovém kroji. Ten však vesnická mládež obléká i v jiné sváteční dny spojené s církevními svátky a obřady nebo při zábavách, jakými jsou třeba krojový ples (leden) nebo fašank (únor). Oblibě se těší srpnové setkání lidových vypravěčů O lanžhotský přegulňák. Proslulost si získaly místní mužácký a ženský pěvecký sbor, známá je rovněž dechová hudba Lanžhotčanka.

02Z památek si zaslouží pozornost kostel Povýšení svatého Kříže pocházející z roku 1550, ale za přispění knížete Jana z Lichtenštejna zcela přestavěný v r. 1893. Památkové ochraně se těší i socha rudoarmějce a kaplička u silnice do sousedních Kostic; dodnes tu najdete tradiční domy s malovaným žudrem a podlužáckými ornamenty. S historií i národopisem Lanžhota se potom lze seznámit v místním muzeu.

Obcí prochází též cyklotrasa Moravská stezka a jako tip na přírodní zajímavost se dají nabídnout přírodní rezervace Ranšpurk a Cahnov – Soutok, které chrání části lesa pralesovitého charakteru. Pohled na slepá říční ramena, tůně či vyvýšeniny – tzv. hrúdy – představující vršky písečných dun je pro milovníka přírody neopakovatelným zážitkem. Celá oblast navíc vyniká jako mimořádně významné naleziště řady druhů živočichů, rostlin a hub a je podle Ramsarské úmluvy registrována jako mokřad mezinárodního významu.

Zdejší osobnosti zastupují zpěvačka lidových písní Božena Šebetovská, skladatelé těchto písní Rozalie Horáková a Vojtěch Bartoš, hudební skladatel Metoděj Prajka, velitel paraskupiny Clay – Eva Antonín Bartoš, vládní komisař v Břeclavi po r. 1918 Josef Pyskatý a také ministerský rada a autor scénáře k filmu O děvčicu, prvnímu snímku s národopisnou tematikou u nás, Josef Folprecht.

www.lanzhot.cz

  • Rozloha katastru: 752 ha
  • Počet obyvatel: 2830
  • Nadmořská výška: 176 m n. m.

01Obec Lužice leží v úrodné krajině jižní Moravy, obklopena višňovými, broskvovými a jabloňovými sady a samozřejmě též vinicemi. K podzemnímu bohatství tu patří dnes intenzívně využívaná naleziště ropy, zemního plynu a lignitu. Název vesnice se odvozuje od četných vodních ploch, které se zde v dávných dobách rozlévaly.

Stopy prvních osadníků můžeme na území Lužic sledovat již od mladší doby kamenné (neolitu). Nejstarší písemná zmínka o obci pochází z roku 1250, kdy se dostala do majetku velehradského kláštera. V roce 1359 ji podle zápisu v zemských deskách koupil Vilém z Potštejna. Středověká zemanská tvrz, která se tu nacházela, zanikla koncem 14. století. Počínaje rokem 1511 patřily Lužice k hodonínskému panství. V historii obce bylo – stejně jako u dalších obcí regionu – nejtěžším obdobím 17. století, zvláště pak doba třicetileté války. Vesnice tehdy několikrát zcela zpustla. Její novodobou historii poznamenal vznik a rozvoj průmyslu. Přímo na katastru obce vyvíjelo v letech 1840 až 1931 činnost několik lignitových dolů; v současnosti je v provozu už jen mikulčický Důl Mír. V období 1870 – 1933 zde byl i velký závod na výrobu skla. Přestože jsou Lužice převážně průmyslovou vesnicí s moderní rozrůstající se bytovou výstavbou, lidový zpěv, tanec a pestré kroje mají stále dost místa v životě mnoha místních lidí. Důkazem toho jsou mj. již tři „Stárci Podluží“ – vítězové verbuňků na regionálních slavnostech Podluží v písni a tanci – pocházející z Lužic. Cyrilometodějské hody se tady slaví na počátku července, váže se k nim předhodové zpívání a beseda u cimbálu. Z jiného soudku je pak sochařské sympozium Dřevo – kámen konané rovněž v červenci. Působí tady mužácký pěvecký sbor, Slovácký krúžek Lužice, chrámový sbor, dětská cimbálová muzika, národopisný soubor Lužičá-
nek a mnoho dalších spolků, díky kterým žije obec po celý rok bohatým kulturním a společenským životem. A pokud zde náhodou zaslechnete francouzštinu, bude to nejspíš proto, že je v Lužicích návštěva z partnerské francouzské obce Isdes.

02Dominantou obce je kostel zasvěcený velkomoravským věrozvěstům sv. Cyrilu a Metoději, dostavěný v roce 1874, s výzdobou malíře Jano Köhlera z r. 1932.

Nedávno byl rekonstruován tzv. Starý kvartýr, památka tradiční lidové architektury, prezentující stálou expozici bydlení i příležitostné výstavy. Příznivcům sportu je od roku 2008 k dispozici moderní sportovní hala v areálu TJ Baník a fotbalové hřiště s umělou závlahou. K rekreaci a sportu slouží také přírodní areál Cihelna s restaurací Lužák. Pokud ale zatoužíte po klidu a tichu přírody, zavede vás cesta k nedaleké soustavě hned několika rybníků v lokalitě Písečné. Zrcadlící se vodní hladina lemovaná smíšeným lesem, rájem houbařů, a obrostlá vrbami, rákosím a orobincem je domovem mnoha vzácných druhů vodního ptactva, živočichů a hmyzu. Na východ od obce se u břehů řeky Moravy s hnízdišti čápů nachází lužní les.

Lužice jsou rodištěm muzikologa Miroslava Barvíka, známého naučnými rozhlasovými pořady o hudbě. Narodili se zde také učitel, grafik a bojovník proti fašismu Jaroslav Dobrovolský, dále Štěpán Kurka, jenž jako první čsl. letec 2. světové války zahynul v roce 1939 při náletu v polském Deblinu, a Štěpán (Štefin) Příkazský, verbíř, lidový zpěvák a poslední lužický gajdoš, o jehož životě v Americe se zmiňují cestovatelé Hanzelka a Zikmund ve své knize Tam za řekou je Argentina.

www.luziceuhodonina.cz

  • Rozloha katastru: 1530 ha
  • Počet obyvatel: 1942
  • Nadmořská výška: 165 m n. m.

01Obec proslavenou archeologickými vykopávkami v nedalekém Slovanském hradišti v Mikulčicích najdete jihozápadně od Hodonína, u říčky Kyjovky. Raně středověké hradiště, nacházející se na katastru obce, poblíž řeky Moravy, patřilo v 9. století k nejvýznamnějším střediskům Velkomoravské říše. Bohužel však nevíme, jak se jmenovalo, ani jakou plnilo úlohu ve správě státu, ve věcech hospodářských a církevních. Jeho celkovou osídlenou plochu lze odhadnout na 30 – 50 ha. Po pádu Velké Moravy snad mohla část obyvatel hradiště odejít do prostoru dnešní zastavěné části Mikulčic, odkud existují archeologické nálezy zařazované do 10. až první poloviny 11. století.

První písemná zpráva o Mikulčicích se datuje k roku 1141, kdy jsou v majetku hradského velkofarního kostela v Břeclavi. Ve vrcholném středověku stávaly na mikulčickém katastru i dvě tvrze, jež patrně zanikly v neklidných dobách husitských válek. Po celý středověk i raný novověk je obec sužována vpády ze sousedních Uher, v 19. století trpí častými záplavami i četnými požáry. S počátkem těžby ropy a lignitu ve vzpomínaném 19. století začíná mít vesnice zemědělsko-dělnický charakter. V r. 1951 byly k Mikulčicím připojeny sousední Těšice.

Působí tu cimbálové muziky Slovácko i Slovácko mladší, dále Chasa Mikulčice, mužácký sbor a též chrámový sbor a orchestr čítající více než stovku účinkujících z obce a okolí.

Krojové hody se ve vsi konají třetí neděli v srpnu, a to spolu s akcí Víno a burčák z otevřených sklepů; předchází jim lednový košt pálenek, únorový krojový ples, dubnový košt vína a červnový Festival otevřených sklepů. Zapomenout nelze ani na působivé vánoční koncerty. V areálu Slovanského hradiště se každoročně 5. července pořádá Cyrilometodějská pouť, v květnu se tu o Pravoslavné pouti scházejí bulharští občané žijící v České republice a v červnu tu je pouť Řeckokatolická. Není proto divu, že jsou Mikulčice držitelem Ceny Rudolfa II. za příkladný vztah ke kultuře. Ze sportovních podniků si pak renomé vydobyl silniční běh Velká Morava zařazený do soutěže Grand Prix.

Památky přirozeně zastupuje hlavně výše zmíněné Slovanské hradiště v Mikulčicích se dvěma expozicemi (Velkomoravské Mikulčice – Knížecí hrad v údolní nivě řeky Moravy a Velkomoravské Mikulčice – Druhý kostel a sakrální architektura knížecího hradu) a prohlídkovým okruhem přibližujícím návštěvníkům základy několika objevených kostelů a knížecího paláce. Jistou zvláštností je tu poštovna Velkomoravské Mikulčice fungující přímo v areálu hradiště. Působí zde také pracoviště Archeologického ústavu Akademie věd ČR Brno.

Přímo ve vesnici stojí v jádru gotický kostel Nanebevzetí Panny Marie, v němž je ke spatření unikátní oltář z dubových kmenů nalezených v korytě Moravy. Před chrámem našly své místo barokní sochy sv. Oldřicha a sv. Jana Nepomuckého a o kus dál v parku je vztyčen dřevěný tzv. Lekavých kříž, bohatě vyřezávané dílo lidového řezbáře Františka Vymyslického z Dolních Bojanovic. Kapli sv. Rocha (národní kulturní památka) u hřbitova zdobí malované slovácké žudro. Žudrem je ozdobena i fara a radnice, u níž stojí sousoší sv. Cyrila a Metoděje. Vzpomenout jistě lze též areál tzv. Těšických búd při cestě do Lužic, příp. i mikulčické sklepy u myslivecké chaty a Důl Mír s těžbou lignitu. Pro výlet do lesů se dá doporučit Přírodní rezervace Skařiny s hnízdišti čápa bílého a volavky popelavé. Okolí této lokality je zahrnuto do Přírodního parku Mikulčický luh.

V pomyslném čele rodáků z Mikulčic stojí jistě skladatel mnoha známých slováckých zlidovělých písní, organizátor národopisného života na Podluží a spoluzakladatel a vedoucí redaktor národopisného a vlastivědného časopisu Slovácka Malovaný kraj František Hřebačka, známější jako Fanoš Mikulecký. Kromě něj odsud pochází i prvorepublikový divizní generál, pozdější vězeň komunistického režimu František Nosál či akad. sochař Jaroslav Jurčák a akad. malíř Pavel Vavrys. V boji s nacisty zahynul letec 311. bombardovací perutě ve Velké Británii Rudolf Bolfík.

www.mikulcice.cz

  • Rozloha katastru: 2341 ha
  • Počet obyvatel: 2580
  • Nadmořská výška: 190 m n. m.

01Převážnou část katastru jedné z největších obcí Slovácka tvoří intenzívně obhospodařovaná zemědělská krajina s převládající ornou půdou, najdeme tu ale též úzký pás lužních lesů lemující tok řeky Moravy a úrodné vinice. Zdejší území bylo osídleno již v pravěku, o čemž svědčí archeologickými nálezy zachycené sídliště lidu s keramikou zvoncovitých pohárů náležející do pozdní doby kamenné. Ve středověku tady pak stávala kolonizační osada velehradského kláštera nazývaná Walterstoph (první písemná zmínka je z roku 1261) a krátce nato Waltersdorf. Stejně jako celá řada dalších lokalit na hranici doplatila na svou polohu, po nájezdech z uherské strany střídavě zanikala a následně byla obnovována. Od roku 1384 se o ní již píše jako o Noveville, tedy Nové Vsi. Přívlastek Moravská však přijala až v roce 1911. Z významnějších vlastníků obce lze uvést kromě zmiňovaného velehradského konventu aspoň Žerotíny, k jejichž břeclavskému panství patřila od r. 1528, a také knížata z Lichtenštejna. Za jejich vlády došlo r. 1738 v části Podluží i k neúspěšné vzpouře poddaných, přičemž centrum se nacházelo právě v Nové Vsi. V roce 1807 byla ves povýšena na městys a byly zde povoleny tři trhy.

Od počátku 20. století se dosud čistě zemědělská obec začíná přetvářet v poloprůmyslovou, v níž vyrostla řada nových podniků, ale kde si navzdory tomu nadále zachovává velkou důležitost pěstování vína. Vždyť je tu 160 hektarů vinohradů a zhruba 170 vinných sklepů, kde lze ochutnat širokou paletu odrůd zlatých a rubínových vín vynikající kvality! Stále je uchováván opravdu čilý folklorní život. S krásou lidového kroje, nádhernými písněmi i typickými tanci se můžete každoročně setkat např. o Dnu otevřených sklepů, který připadá na červenec, svatojakubských hodech poslední neděli v červenci, slavnostním zářijovém vinobraní, oslavě Svěcení vína konané 26. prosince nebo o krojovém plesu v poslední lednovou sobotu. Renomé si získal rovněž Den řemesel (1. května).

V obci aktivně působí Slovácký krúžek, mužský a ženský sbor, dětský folklorní soubor Jatelinka, vinařský spolek, sportovní kluby a další.

02Památky zastupuje zejména kostel sv. Jakuba postavený v roce 1773, před nímž stojí sochy sv. Václava a sv. Floriána z první poloviny 18. století. Dalšími světci, jejichž plastiky v Moravské Nové Vsi uvidíte, jsou sv. Jan Nepomucký a sv. Anna; vyplatí se i návštěva zdejšího hřbitova, kde se nachází náhrobní kámen vytvořený sochařem Frantou Úprkou. A konečně náruč otevírá též příroda: Ve sluncem rozpáleném, chvějícím se vzduchu ukazují cestu do lužních lesů oplývajících jedinečnou faunou i flórou nádherná jezera...

Jistě by se dala zmínit řada jmen, která jsou v určité době spojována s obcí. Za všechny lze vzpomenout aspoň advokáta a tajemníka Svazu průmyslníků Slovenska v době předmnichovské republiky Josefa Maděřiče, pro nějž byl vytvořen výše zmíněný náhrobní kámen na místním hřbitově.

www.mnves.cz

  • Rozloha katastru: 1354 ha
  • Počet obyvatel: 1423
  • Nadmořská výška: 198 m n. m.

01Obec leží uprostřed zemědělské krajiny, v níž převažuje orná půda, místy doplněná ovocnými sady a vinicemi, konkrétně se pak rozkládá v mělkém údolí na pravém břehu Prušáneckého potoka.

Zdejší území bylo osídleno již v pravěku, v cihelně nad Žižkovským rybníkem bylo například objeveno sídliště i hroby kultury lužické i sídliště kultury mohylové. Nalezly se tady rovněž slovanské hroby z 9. – 10. století.

Samotná ves patří ovšem k nejmladším v kraji, vznikla teprve v roce 1731 na popud inspektora lichtenštejnských panství Jana Maxmiliána Žižky, který rozhodoval o rozdělování půdy osadníkům a podle nějž také obec dostala své jméno. Předtím se na jejím místě nacházela pouze knížecí myslivna a hřebčinec. Moravský Žižkov zpočátku patřil k sousedním Velkým Bílovicím, od kterých se odloučil v roce 1792 a od té doby je samostatný. V druhé polovině 30. let minulého století měla ve vesnici silné pozice Národní obec fašistická; od dob první republiky se také v okolí těží ropa. Živá folklorní tradice se stále udržuje o hodech, které se konávaly vždy třetí zářijovou neděli. Dne 17. srpna 2002 však byl v obci vysvěcen nový kostel Panny Marie Vítězné a právě na ono datum byly poté hody na přání občanů přesunuty. K tomuto kraji patří samozřejmě i nádherná zákoutí vinných sklepů, není tedy divu, že v srpnu zde slaví vinaři – tradičním zarážením hory.

Obec je známa svou tradicí ochotnického divadla (divadelní soubor Šejkspír), mužského i ženského pěveckého sboru. K minulosti odkazuje několik litinových a zděných křížů z 19. století, socha sv. Jana Nepomuckého a kaplička sv. Floriána z roku 1852, která je ukryta v parku v centru vsi, kde si lze v příjemném stínu mohutných stromů odpočinout. Na park navazuje majestátní budova základní školy, v níž se děti učí již více než sedmdesát let a která spolu s dominantou zmíněného kostela zastupuje v Moravském Žižkově architekturu moderní.

www.moravskyzizkov.cz

  • Rozloha katastru: 297 ha
  • Počet obyvatel: 168
  • Nadmořská výška: 246 m n. m.

01Název dnešního Nového Poddvorova se stejně jako u obce sousední – Starého Poddvorova – odvíjí od zaniklé osady Potvorovice (a následně městečka Potvorova), jež patřila velehradskému klášteru a jež zanikla za česko-uherských válek v druhé půli 15. věku. Do současné doby po ní zůstal jen název trati Kosteliska.

Teprve v roce 1783 došlo za panování císaře Josefa II. k založení nynějšího Nového Poddvorova, konkrétně se tak stalo na pustých poddanských polích Mutěnické pahorkatiny, přibližně patnáct kilometrů západně od Hodonína. Soudíme-li podle kroje, pocházeli noví osadníci pravděpodobně z okolních obcí hanáckého Slovácka. Bonita půdy v této krajině byla velmi dobrá, tudíž není divu, že se obyvatelé věnovali zemědělství a na vhodně položených tratích i vinařství – stále se zde daří těm nejnáročnějším odrůdám. Od 40. let 20. století se v okolí těží plyn.

V červnu je v Novém Poddvorově kaž doročně pořádán Den otevřených sklepů. Největší turistickou zajímavost zde, v nejvýše položeném místě regionu Podluží, bezesporu představuje nově postavená, přibližně třicetimetrová rozhledna Na Podluží. Specifické je její architektonické řešení záměrně připomínající podobu těžní věže – důvodem je zdůraznění významu těžby nafty pro širší oblast Hodonínska a Podluží.

www.obecnovypodvorov.eud.cz

  • Rozloha katastru: 1414 ha
  • Počet obyvatel: 2120
  • Nadmořská výška: 185 m n. m.

01Obec Prušánky leží západně od Hodonína, v mělkém údolí říčky Prušánky mezi dvěma vyvýšeninami zvanými Nechory a Jochy.

Okolí vesnice bylo osídleno již od pravěku, význačnější stopy přítomnosti člověka však pocházejí až z doby bronzové a také z časů příchodu slovanských kmenů – z tohoto období zde bylo archeology v trati Podsedky odkryto rozsáhlé pohřebiště včetně hrobu velmože.

První písemná zmínka o Prušánkách se váže k roku 1261. Tenkrát se obec – pod názvem Prusy (současné pojmenování je používáno od konce 16. století) – dostává do držení cisterciáckého kláštera ve Vizovicích. Po zániku konventu r. 1497 ji získává rod pánů z Kunštátu. To už je ovšem v důsledku českouherských válek probíhajících v druhé polovině 15. století pustá. Znovu osadit se ji podařilo až v první půli století následujícího. Roku 1536 přechází do majetku Prusinovských z Víckova, po Bílé hoře ji spravují olomoučtí jezuité a po rozpuštění řádu r. 1773 patří k majetku tzv. studijního fondu.

V 16. století se tu usadila komunita novokřtěnců, r. 1605 byla obec vypálena bočkajovci, r. 1842 téměř celá vyhořela, velmi ji postihla rovněž cholera přivlečená sem pruskými vojáky v roce 1866. Krátce poté se odtud vystěhovalo zhruba sto rodin do Ruska a hlavně do Chorvatska.

Dnes se valná část občanů věnuje vinařství, které má v Prušánkách tradici trvající několik set let a výsledkem jsou výtečné lehké bílé odrůdy vína. K vínu se váže i folklor, který tu zaznamenal velké oživení založením národopisného souboru Podlužánek, z něhož vzešly i cimbálové muziky Šohaj a Verbuňk. Aktivní je též Slovácký krúžek.

02Největším svátkem jsou v obci srpnové krojové hody „pod zeleným“ spojené s besedou u cimbálu, konanou v jejich předvečer. V lednu tu mívají mužácký a krojový ples, v září potom zarážání hory a vinobraní. Tyto slavnosti vinařů se odbývají v nenapodobitelné atmosféře známé lokality Nechory, kterou tvoří přibližně 400 vinných sklepů a jež je vzdálena jen kousek od vesnice. Dá se do ní dojet též vinařskou cyklostezkou. Nejvzácnější kulturní památkou obce je pozdně barokní kostel sv. Isidora z roku 1758 postavený na místě původní kaple. U cesty k Nechorám stojí od roku 1847 socha sv. Jana Nepo-
muckého, v Nechorách samotných pak boží muka ze 40. let minulého století. Nejstarší plastikou je socha sv. Floriána z roku 1839, jež dnes našla místo v parku. V Prušánkách je rovněž hned několik zajímavých křížů.

Z obce pochází například zakladatel hodonínského symfonického orchestru Jan Nosek; filosof, vysokoškolský pedagog a publicista Jakub Netopilík či zakladatel několika dětských cimbálových muzik na Hodonínsku a Břeclavsku Pavel Čech.

www.obecprusanky.cz

  • Rozloha katastru: 1260 ha
  • Počet obyvatel: 4082
  • Nadmořská výška: 207 m n. m.

01Obec se nachází severně od Hodonína, ze tří stran obklopena rozsáhlým lesním komplexem Doubrava.

Území Ratíškovic bylo osídleno, pravděpodobně bez větších přerušení, již od mladšího paleolitu. Svědčí o tom archeologické nálezy snad ze všech následujících období až po příchod Slovanů. První písemná zpráva o obci se vztahuje k listině olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka z roku 1131. Ve 14. století patřily Ratíškovice k majetku moravských markrabat, poté se v jejich držení střídaly různé zemanské, ale i panské rody (třeba Pernštejnové, páni z Lipé, Lichtenštejnové, Czoborové). Neklidno tu bylo za husitských i následných česko-uherských válek, kdy v bezprostředním okolí vesnice zaniklo hned několik osad (např. Jarohněvice, Roztrhánky). Zasáhl sem též pustošivý nájezd uherských bočkajovců v r. 1605, počet obyvatel pronikavě snížila třicetiletá válka. V roce 1762 se obec dostala do přímého vlastnictví panující habsburské dynastie. Tenkrát ještě měla zemědělský charakter, ke změně se začalo schylovat od poloviny 19. století, kdy tady vznikla cihelna, a hlavně od počátku 30. let století minulého – s vybudováním tehdejšího nejmodernějšího evropského lignitového Dolu Tomáš (dnes uzavřen) nesoucího jméno po svém zakladateli, průmyslníku Tomáši Baťovi. V souvislosti s těžbou byla zřízena i vagonová dráha do železniční stanice v Rohatci, aby se vytěžený nerost mohl přepravovat do Baťových zlínských továren, a také kolonie více než 30 moderních dvojdomků obývaných zaměstnanci dolu – místní část zvaná Baťovka.

Z tradičních akcí se v obci dají navštívit lednové krojové plesy nebo říjnové krojové hody. V květnu pak přijde řada na setkání mužských a ženských sborů v areálu vinných sklepů na Slavíně nazvané Zpívání pod Náklem; o svátku sv.
Cyrila a Metoděje (5. 7.) se na vrchu Náklo koná Pouť u Liliového kříže. Druhá červencová sobota je věnována mezinárodnímu festivalu dechových hudeb. I dnes tedy hraje v Ratíškovicích velkou roli folklor. Působí tu Dětská cimbálová muzika, Dětský folklorní soubor, Ratíškovská Dolina, Slovácký krúžek, Mužský pěvecký sbor či stále populárnější ženský pěvecký sbor Robky ze Séčky. Hrají tady též dechové hudby Dolanka i mládežnická Veselá muzika. Velkých úspěchů v kopané dosahoval ve svém moderním sportovním areálu před časem FK Baník Ratíškovice hrající v roce 2000 dokonce finále ČMFS.

Mají zde Muzeum „Ve vagónu“ umístěné ve dvojici železničních vozů a informující především o hornictví v Ratíškovicích a okolí. Jeho návštěvu lze spojit s krátkým výletem drážním šlapadlem po již zmíněné bývalé železniční vlečce vedoucí směrem na Rohatec. Památky obce zastupuje např. kaple sv. Josefa z roku 1850 nebo jen o sedm let starší kostel sv. Cyrila a Metoděje, v němž najdete pravděpodobně gotickou dřevěnou sochu Madony s Ježíškem. Nad vesnicí, na nejvyšším vrchu Dolnomoravského úvalu – už uvedeném Nákle, je v upomínku na misi sv. Cyrila a Metoděje od r. 2004 instalován sedmimetrový Liliový kříž. Za procházku však určitě stojí rovněž lesy Doubravy. Oproti názvu se v nich téměř žádné listnaté stromy již nenacházejí, jelikož v 18. století tady došlo k rozsáhlému odlesnění a na otevřených plochách vytvořily písečné bouře duny o mocnosti několika desítek metrů. Problém byl vyřešen porostem borovic, přesto je tato oblast svým složením shodná s Gobi, nejsušší pouští na světě. Odtud také pochází výstižné neoficiální pojmenování tohoto lesního celku – Moravská Sahara.

Z obce vzešla poměrně dlouhá řada významných rodáků, mj. profesor etnologie a autor několika stěžejních odborných publikací z tohoto oboru Václav Frolec, baletní mistr a choreograf Národního divadla v Brně Ivan Příkaský, umělecký sochař Miroslav Kovařík, keramik Karel Němec, autor knih o obci František Toman nebo bojovníci proti nacismu Jaroslav Kotásek či Vít Příkaský a papežský prelát Viktor Mlejnek.

www.ratiskovice.com

  • Rozloha katastru: 1745 ha
  • Počet obyvatel: 3413
  • Nadmořská výška: 181 m n. m.

01Rozlehlou vesnici tvoří tři místní části – samotná ves s částí zvanou Na Kopci, dále Kolonie, jež ke svému pojmenování přišla v 19. století při vybudování kolonie domků pro zaměstnance zdejšího cukrovaru, a Soboňky vzniklé teprve v roce 1826 a k obci připojené až v roce 1960. Ves najdete asi pět kilometrů severně od Hodonína, z jedné strany ji ohraničuje řeka Morava, z druhé lesní komplex Dúbrava. Osídlena byla už v pravěku, nejpozději v mladší době kamenné. První písemnou zmínkou o obci je listina z roku 1270, kde je uvedeno jméno jejího vlastníka Tvrdka z Rohatce (de Rohaz). Podnětem k osídlení bylo zřejmě obchodní spojení Moravy s horními Uhrami přechodem přes řeku Moravu, o čemž svědčí prastarý přívoz – „pas rohatecký“. Někde v těchto místech stávala v dávné minulosti i tvrz a odtud se také Rohatec rozvíjel. Od četných meandrů řeky s pískovými výspami, tzv. rohy, také pravděpodobně získal svůj neobvyklý název. Obyvatelé se zabývali rybolovem, lovem raků a zemědělstvím.

Roku 1368 připadla ves k panství strážnickému a zůstala jeho součástí až do r. 1848. V 15. století byla několikrát vypálena a podobně tomu bylo i v 17. století, kdy ji neminul vpád bočkajovců a důsledky třicetileté války. Rozvoj nastává teprve od druhé poloviny 19. století, zejména po výstavbě výše zmíněného cukrovaru v Kolonii, jednoho z prvních na Moravě. Počátkem 20. století zde vznikla továrna na cukrovinky, později dobře známá Maryša. Roku 1986 sice Rohatec ztrácí samostatnost a je přičleněn k městu Hodonínu, ale jen na krátkou dobu – čtyři léta nato je opět samostatný.

Lidové umění se tu projevuje mj. při zdobení velikonočních kraslic vyškrabováním nebo malovaním. V obci je činný dětský folklorní soubor a mužský i smíšený pěvecký sbor.

Pozvat návštěvníka je možno na ochutnávku vín o velikonočních svátcích nebo na dětský folklorní festival, který se koná zpravidla v květnu. Vynechat by ale nebylo vhodné ani tradiční krojové bartolomějské hody pořádané v srpnu, na něž týden poté navazují hodky.

Najdete tu malé obecní muzeum, zajímavý kostel sv. Bartoloměje z roku 1911 i stejnému světci zasvěcenou kapli – presbytář původního gotického kostela. Za zmínku stojí rovněž starobylý kříž.

Krásné je okolí Rohatce. Významným prvkem přírodního bohatství je neregulovaný úsek Moravy splavný malými plavidly či výletní lodí. U obce končí Baťův kanál, který ve 30. letech minulého století vybudovali podnikatelé Tomáš a následně Jan Baťovi pro přepravu uhlí do svých továren na Zlínsku. Do katastru vesnice zasahuje i Přírodní památka Váté písky a Přírodní park Strážnické Pomoraví. Lesy Dúbravy jsou zase rájem houbařů, v tamní lokalitě Roztrhánky se našla též žlutavá forma hřibu meruňkového, jenž je zatím znám pouze ze dvou míst na světě.

Z osobností vynikli např. akad. malíř Karel Novák a kameník Rudolf Richter, malérečky a vyšívačky Alžběta Salčáková či Alžběta Zahnašová; značné proslulosti dosáhla zejména textilní grafička Anna Netíková tvořící obrazy z nití.

www.rohatec.cz

  • Rozloha katastru: 546 ha
  • Počet obyvatel: 976
  • Nadmořská výška: 224 m n. m.

01Obec najdete v Mutěnické pahorkatině, pod lesem Kapansko. První zmínka o existenci osady tehdy nazývané Potvorovice (Potowariz) pochází z roku 1209, devatenáct let nato byla zahrnuta do donace padesáti obcí věnovaných Přemyslem Otakarem I. cisterciáckému klášteru na Velehradě. V 2. polovině 15. století, za česko uherských válek, však zanikla. Pusté Potvorovice zastavil klášter roku 1482 Protivcovi ze Zástřizl, jenž je roku 1529 prodal Heraltovi z Kunštátu k čejkovickému panství. Počátkem 17. století počíná osídlování nové, a to především z prostoru búd pod vinohrady, což dokládá i pečeť z roku 1779. Přicházeli sem lidé ze Slovenska, Dubňan, Ratíškovic i odjinud. V průběhu času se také začalo měnit jméno obce, a to na Potvorov. Současný název obce se datuje k roku 1870, o čtyřiapadesát let později byl stanoven úředně. Od 40. let minulého století se v okolí těží ropa.

Ve Starém Poddvorově je stále živý folklor, jenž vynikne zejména při pořádání hodových veselic. V polovině června jsou to dvoudenní dětské hody, které mají v současné době již charakter folklorní přehlídky dětských národopisných souborů s mezinárodní účastí; o první srpnové neděli se tu pak konají krojové hody. Z lidové tvořivosti je třeba vzpomenout vyšívání krojů či výzdobu velikonočních kraslic gravírováním. Obec, jejímž katastrem prochází vinařské a cykloturistické stezky, je taktéž známa pěstováním kvalitních odrůd vinné révy. Tradice zde udržuje dětský národopisný soubor Kordulka. Dominantu Starého Poddvorova tvoří zvonice z roku 1855 zasvěcená sv. Martinu a jméno stejného světce nese i moderní kostel z roku 1994. Upozornit lze také na sochu sv. Jana Nepomuckého z poloviny 19. století umístěnou u vstupu na hřbitov. Řada drobných sakrálních objektů, jako jsou obrázky, kříže a kapličky, se nachází též v okolí vesnice.

03Hlavní památkou je ovšem celodřevěný větrný mlýn beraního typu z roku 1870 zrekonstruovaný v roce 2003, jehož vnitřní interiér dokladuje dřívější výrobu mouky a přidružených produktů. Stojí na návrší, asi tři kilometry od obce, a údajně ho nechal postavit jeden z občanů sousedních Mutěnic, který zbohatl díky nálezu vojenské pokladny.

K rodákům patří hudební pedagog a skladatel Pavel Jurkovič; biolog a autor řady lékařských publikací Augustin Svoboda, či za minulého režimu perzekvovaný kapucín Pavel Sasínek.

www.poddvorov.cz

  • Rozloha katastru: 2116 ha
  • Počet obyvatel: 2086
  • Nadmořská výška: 176 m n. m.

01Obec leží na hraně vysoké, zemědělsky soustavně obdělávané terasy s poli a vinohrady vypínající se nad říčkou Kyjovkou.

Podle jejího jména někteří badatelé usuzují, že mohla být založena kastelánem hodonínského hradu Tvrdišem připomínaným v roce 1169, první věrohodná písemná zmínka je ale takřka o sto let mladší – pochází až z roku 1264, kdy se po obci psal Jan z Tvrdonic. Stejně jako v případě dalších vesnic i Tvrdonice změnily v minulosti mnohokrát své majitele, z nichž někteří sídlili i na zaniklé vodní tvrzi, která ležela na loukách ve východní části zdejšího katastru, v trati nazývané Hradišťko. Roku 1528 získal obec rod Žerotínů, deset let nato byly povýšeny na městečko. Pohromu pro něj znamenalo století následující doprovázené vpády ze sousedních Uher a devastující třicetiletou válkou. Počet obyvatel ve zle postižené zemědělské lokalitě, kde ale měli důležitou roli též rybáři, kteří se zde sdružili i do vlastního cechu, stagnoval dokonce ve století osmnáctém.

Dnes jsou již Tvrdonice dynamicky se rozvíjející obcí, jejíž obyvatelé si váži dědictví předků, které pečlivě udržují a rozvíjí. Vyvrcholením folklorního dění nejen tady, ale v celém regionu, jsou národopisné slavnosti Podluží v písni a tanci pyšnící se dlouhou tradicí. Spolu s Mezinárodním folklorním festivalem ve Strážnici a Horňáckými slavnostmi patří mezi tři nejznámější akce tohoto typu na Slovácku. Konají se přímo v obci, a zejména ve zdejším národopisném areálu, vždy o prvním červnovém víkendu a rok co rok přilákají tisíce příznivců lidových zvyků. Kromě toho lze návštěvníka městečka pozvat třeba na krojové hody (první neděle v září) či Den otevřených sklepů (červen). Nikoho jistě nepřekvapí, že v Tvrdonicích vyvíjí činnost dětský národopisný soubor Pomněnka a Slovácký Podlužácký krůžek zahrnující ve svém rámci i proslulý mužácký pěvecký sbor sdružující také zpěváky ze sousedních Kostic. Krůžek spolupracuje s cimbálovou muzikou pojmenovanou podle místního rodáka, významného zpěváka lidových písní Jožky Severina. Sídlo tu má i dechová hudba Podlužanka.

02K památkám se tady řadí novogotický kostel sv. Mikuláše z r. 1941, socha sv. Jana Nepomuckého z r. 1841, trojboká boží muka mající svůj původ patrně v 18. století. Prohlédnout si lze též národopisný areál se Slováckou chalupou. Vzácnou faunu a flóru prezentuje mozaika zachovalých luk a mokřadů v nivě Kyjovky a Moravy. Poklady lužního lesa jsou chráněny v přírodní rezervaci Stibůrkovská jezera.

Z osobností připomeňme kromě již zmíněného Josefa Severina aspoň známého podlužáckého folkloristu Jana Kružíka nebo mistra Evropy v judu v kategorii veteránů Jiřího Hasila.

www.tvrdonice.cz

  • Rozloha katastru: 1160 ha
  • Počet obyvatel: 1054
  • Nadmořská výška: 173 m n. m.

01Obec se nachází ve svahu mezi říčkou Kyjovkou a komunikací spojující Břeclav s Hodonínem, na okraji pomoravního lužního lesa. Její název ve staročeštině znamenal oplocené místo.

Týnec je jednou z nejstarších osad na jihovýchodní Moravě a jediným poutním místem na Podluží. V písemných pramenech se sice připomíná až k roku 1244, kdy ji vlastnil Markvart z Týnce, bezesporu zde však slovanské osídlení existovalo mnohem dříve. Podle některých zpráv byla vesnice dokonce údajně knížetem Břetislavem I. roku 1030 darována kostelu sv. Petra v Olomouci. Důležitou roli tu sehrával zdejší hrad (či tvrz), jehož nepatrné pozůstatky je dosud možno najít na jihovýchodním okraji obce. Za husitských válek jej obsadila posádka Zikmundova zetě, rakouského vévody a moravského markraběte Albrechta, a roku 1426 byl proto – neúspěšně – obléhán husity. Zanikl patrně v 60. letech 15. století za válek poděbradských, byť se opět objevují též údaje, že v 16. století byl opraven a poslední jeho připomínka by měla odkazovat až k roku 1623. Samotná obec, která velmi často měnila majitele, byla r. 1384 poprvé nazvána městečkem, roku 1580 ji zapálil žhář a četné zkoušky pro ni, jako pro celý kraj, přineslo zejména 17. století. Roku 1605 byl Týnec vypálen povstaleckými bočkajovci, čtrnáct let nato vypleněn císařským vojskem, útrapy přineslo další pokračování třicetileté války i rok 1663 – nájezd Turků. Také v této obci pokračovala obnova velmi pomalu...

02Naštěstí se zde dosud dochovaly lidové zvyky, oděv i písně. Tradiční a nejvýznamnější akcí jsou hody „pod zeleným“ konané počátkem září (po svátku Stětí sv. Jana Křtitele), při nichž je možno obdivovat pestrost podlužáckého kroje hned u několika desítek svobodných chlapců a děvčat, místních i přespolních. Krojový ples bývá pořádán v lednu či únoru; Dívčí vínek pak v listopadu. V obci jsou dva pěvecké sbory, které mají podíl na společenském životě: Jde o sbor mužáků a smíšený chrámový sbor. Kulturní dění doplňují rovněž mateřská a základní škola připravující každoroční vánoční akademii, dětský karneval, oslavu Dne matek, program ke Dni dětí, výstavy dětských prací atd. Z památek stojí za pozornost dominanta obce – poutní kostel Stětí sv. Jana Křtitele pocházející z roku 1760 a rozšířený o více než sto let později. Dále lze uvést školu z r. 1832, přestavěnou v roce 1885, a také památkově chráněný dub pod kaplí P. Marie při cestě do Tvrdonic. Na jeho kmeni si určitě všimnete obrazu Madony s Ježíškem. K místu se váže legenda, že se zde Bohorodička zjevila vojákovi. Při pokusu přepravit obraz do kostela v blízké Moravské Nové Vsi nemohli koně pohnout vozem, a proto zde obraz již zůstal.

www.tynec.cz

loga