tradice-a-zvykosloviJižní Slovácko, území mezi městy Hodonínem a Břeclaví, patří mezi velmi zajímavé, starobylé národopisné regiony.

Nejrozsáhlejší část této oblasti se odedávna nazývá Podluží. Jméno má odvozeno od typického znaku zdejšího kraje - stojatých vod - označovaných tady jako „luže". Podluží je tedy kraj pod lužními lesy v nejjižnějším cípu země moravské na pravém břehu řeky Moravy před soutokem s Dyjí. Pestrost a rozmanitost jižnímu Slovácku dodávají i obce sousedních regionů - Čejkovice patřící do oblasti hanáckého Slovácka, Ratíškovice a Dubňany reprezentující Kyjovsko a v neposlední řadě svébytná dolňácká obec Rohatec. Co je dodnes nejvíce spojováno s těmito regiony, jsou právě bohaté tradice lidové kultury. Zejména krása podlužáckého kroje, dokonalost a barevnost jeho výšivek upoutávala pozornost sběratelů i odborníků již od poloviny 19. století. I když ty největší poklady lidové kultury a umění nyní nalézáme a obdivujeme v muzeích, nabízí jižní Slovácko autentické pokračování a pozorný návštěvník jejich projevy pozná na každém kroku. Proč tedy přijet a co nabízí zdejší národopisné regiony?

Téměř každá obec si pečlivě uchovává své památky lidové architektury, a tak bílá vápenná omítka, modrá podrovnávka i pestrá škála rostlinných ornamentů s typickým podlužáckým srdíčkem či „jablúčkem" dodnes zdobí slovácké chalupy, boží muka, kapličky či vinohradnické sklepy a búdy. Půvabná krajina dědin kolem lužních lesů je odedávna modelována zemědělskou činností a osobitý ráz jí dodává zejména pěstování vína. Vždyť dolnobojanovický ryzlink se podával i u císařského dvora ve Vídni a současné nové odrůdy sklízejí úspěch a ocenění na nejrůznějších výstavách. Ostatně vinařství a vinařská kultura prostupuje celým folklorním životem regionu, který s láskou a nadšením udržují nejen starší, ale co je potěšitelné, i nejmladší generace. Fašanky, krojové plesy, hody a hodky, posezení u cimbálu či folklorní festivaly jako národopisné slavnosti Podluží v písni a tanci v Tvrdonicích prezentují současný vývoj kroje, cimbálové muziky a především lidového tance. O vysoké hodnotě Slováckého verbuňku a jeho nezastupitelném místě ve světovém kulturním dědictví lidstva svědčí i jeho zapsání na seznam UNESCO.

Lidové tradice předávané dalším generacím, osobitý ráz vinařských dědin, příslovečná pohostinnost, dobrá slovácká kuchyň a víno jsou důvody proč navštívit tento nejjižnější kout naší republiky. „Tož vitajte!"

Život na slovácké vesnici měl svůj zákonitý rytmus střídající dny všední a sváteční, plynul podle pravidelně se opakujících ročních období a ve shodě s liturgickým kalendářem. Byl zkrášlován různými zvyky a obřady často velmi starého, až předkřesťanského původu, které doprovázely obyvatele od kolébky až do hrobu. I když se do dnešních dnů dochoval jen zlomek těchto lidových zvyků a obyčejů, v posledních letech se je díky činnosti místních slováckých krúžků, krojovaných chas a národopisných souborů daří udržet a rozvíjet. A co tedy dnes v regionu ze slováckého zvykosloví přežívá?

První měsíce v roce bývají ve znamení zábav, krojových plesů, zabíjaček a toto období vrcholí rozpustilým fašankem - masopustní obchůzkou tanečníků, muzikantů a průvodu masek (medvěd, koza, kůň, cigán, turecké motivy). Dosud můžeme v některých obcích vidět i starobylý tanec svobodných chlapců „pod šablema", kdy při jednotlivých zastaveních hospodyně napichují na šavle (nyní již dřevěné) tanečníků kusy slaniny, koblihy a další pochoutky. Nevázané veselí končí půlnočním „pochováním basy".

Popeleční středou začíná v katolické tradici předvelikonoční postní období trvající 40 dní. Z dalších zvyků velikonočního cyklu se díky národopisným souborům místy udrželo vynášení Smrtky, nebo-li Morany, ze vsi, a tím i pochování zimy a přivolání životodárného jara. Ve Svatém týdnu se dodržuje pečení sladkých jidášů na Škaredou středu, a zejména hrkání chlapců na Zelený čtvrtek a Velký pátek, kdy ryk a hluk dřevěných klapačů nahrazuje zvuk mlčících zvonů. Vážnost a půst předchozích dnů je střídána slavnostní pochůzkou chlapců i ženatých mužů - mužáků na Velikonoční pondělí. Krojované chasy obchází jednotlivé domy, kde mají svobodná děvčata a šlehají dívky žilou spletenou z vrbového proutí s pestrými mašlemi. Za tuto „šlahačku" se jim dostává bohatého pohoštění i tradičně zdobených kraslic.

V měsíci květnu se objevují před okny domů svobodných dívek štíhlé májky s ozdobným vrškem jako projev vyznání zamilovaných chlapců.

Letní měsíce jsou potom ve znamení prvních hodů. S nimi je spojeno nejvíce dochovaných zvyků a dnes je to pro každou obec největší společenská událost i přehlídka tradičních krojů a muziky. Slavnosti mají na starosti v zimě zvolení stárci a stárky. Hody začínají zahráváním, staví se vysoká mája, následuje bohatý průvod a taneční zábava.

Dodnes nechybí ani pondělní zábava mužáků, úterní program vdaných žen či závěrečné hodky. Hody jsou samozřejmě příležitostí k pořizování nových krojových součástí, ale patří k nim též velký úklid domácností, příprava hodovních koláčků a všech tradičních svátečních jídel.

Ani práce a život vinařů se neobešly bez zpěvu, vyprávění a starodávných obřadů, majících chránit vinohrady a zajistit kvalitu i množství vína. K těm nejvýznamnějším patří zarážaní hory. Je to obřad uzavírání vinohradů v době dozrávání hroznů, spojené s předčítáním horenských práv. Děje se tak od poloviny srpna do poloviny září. Poslední hody musí končit 25. listopadu na sv. Kateřinu, neboť potom již nastává čtyřtýdenní adventní období předcházející svátkům vánočním.

loga